Fytocenologie a okrasné rostliny

Květen 25th, 2009 by Jiří Jakl

Na spojení biologie a problematiky pěstovaných rostlin narazil příspěvek Jakl (2008). Spojení fytocenologie a okrasných rostlin se může odvíjet od faktu, že fytocenologie je biologickou disciplínou a okrasné rostliny jsou v podstatě stejné jako rostliny “neokrasné”.

Fytocenologie jako věda o vegetaci je spíše disciplínou popisnou než experimentální, nakonec ale bližší spojitost může mít i s praxí. I u uměle vysazených rostlin dochází ke vzniku interakcí mezi rostlinami a vzniku jakéhosi společenství, dále se vyvíjejícího dle ekologických požadavků druhů. U člověkem vytvářených společenstev lze vycházet i z fytocenologických poznatků, lze zde i předvídat chování rostlin. V těchto společenstvech se mohou setkávat rostliny i z různých kontinentů a podnebných pásem, člověk zde dále může uplatňovat vliv pěstitelskými zásahy. Lze se zamyslet i vůbec co je umělé společenstvo - roste v něm co chce a jak chce člověk, resp. další přežívání a potřeba investic závisí i na ekologických vlastnostech rostlin. Kdy lze mluvit o vysazených rostlinách, kdy z jejich interakcí ve vytvořeném společenství vzniká společenstvo?

Na společenstva okrasných rostlin ve vztahu k rajonizaci podle výrobních typů naráží příspěvky Scholz J. (1967) a Scholz (1970). Autor naráží na narušení rázu krajiny umělými výsadbami, na problematiku monokultur, či na rušivé působení některých výsadeb. Vedle vodítka v podobě presentovaných rajonizačních tabulek zůstává význam spontánní volby druhů (podle zhodnocených klimatických a půdních poměrů). Správná volba výsadeb může mít ekonomický význam - výhodné je splnění požadavků rostlin na životní prostředí (což mnohdy prověří i např. extrémní počasí - limitní faktor zvláště u exotů). V nevhodných monokulturách se velice snadno a až nekontrolovatelně mohou začít šířit škůdci a velkoplošně je mohou postihnout živelní kalamity (sucho, mráz, vichřice). Je zajímavé, že horské smrkové přirozené “monokultury” mají vlivem klimatu bohatší podrost než vysazené monokultury v nížinách.

Scholz též naráží, že přirozené složení není náhodnou směsí druhů, ale význam tu mají interakce. Rostliny se mohou různě vzájemně zastiňovat (koruny stromů ap.), interagovat v půdním prostředí (prorůstání kořenů, vylučování chemických látek kořeny či z listové hrabanky), důležité jsou i interakce s živočichy (zvěř, škůdci, opylovači) či mikroorganizmy (půdní bakterie, patogeny). Práce nabízí podrostové tabulky, které právě souvisí s rajonizací okrasných společenstev rostlin. Při navrhování okrasných společenstev je nutno vycházet z empirie i analogie. Pakliže vyjdeme z fytocenologických poznatků o přirozené vegetaci, lze přijít s různými předpoklady chování “vegetace okrasných rostlin”, jde o chování příbuzných druhů, resp. druhů s podobnou ekologickou funkcí.

Zajímavá je zmínka o tendenci sázení exotů. “Za socializmu” dražší exoty umožňovaly snazší plnění finančních plánů. Podobně zase v současné době mohou být zákazníky exoty více oceňovány a být předmětem vyšších obratů a tržeb. Dnes ale mohou být i více oceňovány např. původní krajové odrůdy ovocných dřevin (neexoty), což může předznamenávat určitý dobový cyklus vztahu k exotům.

Vedle dominantních rostlin v umělých společenstvech je potřeba počítat i s rostlinami výplňovými. I u umělých společenstev je nakonec žádoucí respektovat požadavky na vodu, půdu, čistotu vzduchu, sluneční poměry. Různými technickými řešeními lze nevyhovující životní podmínky kompenzovat, čím více jsou ovšem přirozené nároky splněny bez technických řešení (vhodná volba rostlin), tím menší náklady jsou s nimi spojeny. Nízké náklady mnohokrát ovšem nemusí být cílem. Zcela specifické může být zavedení náročných prošlechtěných rostlin uspokojujících určitou náročnou potřebu nějaké konkrétní vlastnosti.

Zastavme se i u dalších autorů narážejících na spojení fytocenologie a výsadby/pěstování rostlin. Hédl (2005) si klade otázku, zda lze fytocenologii aplikovat skutečně na veškerý vegetační pokryv. Mají nás zajímat spíše typy (polo)přirozené vegetace odrážející především přírodní faktory, nebo také polní a lesní kultury? Jaký je formální rozdíl mezi jehličnatou kulturou a jednoduchým porostem okřehku (a hydrofytní vegetace obecně) nebo osladiče?

Další autoři se přímo věnují vytváření společenstev. Fytocenologii lze využít v urbanismu či třeba v biotechnice účelových lesů. V práci Jurča (1986) je estetice v tvorbě lesa věnována celá kapitola (str. 217). Na využití v zemědělství naráží Moravec (2000: 329). Přirozená společenstva indikují stanovištní poměry, poznatky mohou být využity v lukařství či pastvinářství (kvalita píce, typizace pozemků, návrhy na meliorace), lze i rajonizovat rostlinnou výsadbu do zemědělských výrobních typů.

V sadovnictví Hieke (1978) uvádí v úvodu kategorie vhodných poloh pro použití dřevin ve větších krajinářských úpravách. Dále Hieke (1994) u rozdělení dřevin podle teplotních podmínek uvádí odolnost či choulostivost v zimních podmínkách a formou zkratek pak vegetační stupně vhodné k výsadbě. Pro praxi v Hurych (1996) nacházíme v přehledech okrasných rostlin jejich rozdělení dle teplotních podmínek (vegetačních stupňů). Dostálek (1997) nabízí fytocenologický systém jako podklad ke stanovení skladby dřevin při krajinném plánování - vhodné vysazované domácí dřeviny přizpůsobené místním podmínkám mohou přispět ekologické rovnováze a nepřichází u nich v úvahu problémy v budoucnu (invaze). Jestliže Klika et. Novák (1941) naráží na homogenní společenstva v přírodě (str. 15), lze v souvislosti s okrasnými rostlinami konstatovat, že jejich vytváření nebývá cílem estetických snah člověka. Narážíme-li tamtéž na významné druhy (str. 22), člověk určuje význam jednotlivých okrasných druhů ve vytvářených společenstvech.

Diskutovat lze problém s rajonizací, která má při zobecněních mnohdy problém s aplikací na konkrétních stanovištích s určitým půdním profilem a mikroklimatem. Proto je důležité mít schopnost vlastního úsudku a vnímavost k okolnímu prostředí. O praktickém významu mapových vyobrazení může vypovídat jejich využívání v praxi, zda s nimi pracuje alespoň obecné povědomí architektů. Zkušenost a cit jednotlivých zahradníků by měly vést k tomu, aby každý mohl snadno vyspět z jen uživatele tabulek a návodů k určité odborné erudici, tj. schopnosti tyto pomůcky i sám vytvářet, využít lze vlastní postřeh a tvůrčí iniciativu při správné volbě druhů (vhodné druhy). Podobně např. upozorňuji na možnost všímavosti k invazně se chovajícím druhům v přírodě, které potažmo do běžných zahrádek nepatří a jejich sázení se mohou vyhnout i prostí laici. Všímavost k přírodě v okolí zahrad zase může zahradníky navádět ke koncepcím podoby zahrad. Využít lze i druhy z jiných kontinentů, přizpůsobené budovanému charakteru a mikroklimatu zahrad.

Jistě je důležitá znalost ekologických požadavků jednotlivých druhů, které mají nakonec i zásadní význam při vytváření společenstev. Do jaké míry mohou mít ale ekologické vlastnosti spojitost s příbuzností druhů? Podobně tak jako lze sledovat například podobnosti produktů sekundárního metabolismu mezi příbuznými taxony, podobnosti mohou být i v ekologických vlastnostech těchto taxonů. V nejširším smyslu roste např. sukulentní čeleď kaktusů v suchém a teplém podnebí, listnaté dřeviny rodu Magnolia se vyhýbají pouštím či severským lesům, okřehkovité jsou typické vodní rostliny ap. U blízce si příbuzných druhů může dojít k jejich ekologické vikarianci, jakkoli jsou si jinak velice podobné. Můžeme tak najít třeba hadcové endemity podobné druhům v okolním prostředí, ale lišící se právě ekologickými vlastnostmi. Při výsadbách cizokrajných druhů do zahrad lze sázet druhy příbuzné původním druhům, rostoucím jen na jiném kontinentě a lišících se mnohdy jen v malých morfologických detailech. Mohou však být i rezistentní vůči nějaké chorobě ze své domoviny, proti které nejsou odolné druhy domácí. Ale i kvůli jiným výhodám proti domácím druhům se mohou nakonec nepůvodní druhy začít chovat invazně. Ze zahrady se může stát stanoviště s fungující konkurencí mezi druhy (vznikat mohou třeba i zarůstající “monopoly” z těch druhů nejúspěšnějších), různé druhy ale mohou být zvýhodněny i péčí a aktivitou člověka (selekce na základě přízně člověka).

Literatura:

· Dostálek J. (1997); Fytocenologický systém jako podklad ke stanovení skladby dřevin při krajinném plánování; Acta Průhonicana 64: 203-210

· Hédl R. (2005); Co popisuje fytocenologie? O některých nedostatcích středoevropské fytocenologie; Zprávy ČBS 40: 301-314

· Hieke K. (1978); Praktická dendrologie 2; SZN, Praha.

· Hieke K. (1994); Lexikon okrasných dřevin; Helma.

· Hurych V. (1996); Okrasné dřeviny pro zahrady a parky; Květ.

· Jakl J. (2008); Problematika biologie pěstovaných a introdukovaných rostlin; Mezinárodní konference botanických zahrad (18.6.2008)

· Jurča J. (1986); Biotechnika účelových lesů; SZN Praha

· Klika J., Novák V. (1941); Praktikum rostlinné fytocenologie; Melantrich, Praha

· Moravec J. (2000); Fytocenologie; Academia, Praha

· Scholz J. (1967); Rajonizace okrasných dřevin a jejich společenstev v ČSSR; Vědecká práce výzkumného ústabvu
okrasného zahradnictví v Průhonicích: 225-242

· Scholz J. (1970); Rajonizace společenstev okrasných rostlin podle výrobních typů a podtypů v ČSSR In Kavka, B. Krajinářské sadovnictví, SZN Praha

Posted in Botanopolitan |

Leave a Comment

Please note: Comment moderation is enabled and may delay your comment. There is no need to resubmit your comment.