eBotanika.net - botanika na netu

Informace o akci jsou na http://pozorna­invaze.csop.cz a akci přibližuje i reportáž České televize (8:09–9:43). Jde o dokumentárně-osvětovou soutěž věnovanou invazním druhům. Zapojit se lze s regionálními články, videodokumenty, videokuriozitami (ukázka), ale dokonce i jen fotografiemi či záznamy rozhovorů s lidmi (ukázka). Kolik toho má společného soutěž s vědou, proč se mají podnítit interakce mezi skupinami lidí, řeší něco dokumentování problémů a aktivit?

Cílem rozhodně nemá být „tendenční akce“ ze strany ochranářů, přírodovědců a environmentalistů, nějaké jednostranné interpretace problematiky invazních druhů (tím spíše ve stylu „nepůvodní ne“, tedy třeba i pole obilí…). Jde o otevření diskuse, zdokumentování reálných problémů s invazními druhy, podnícení zájmu o tyto druhy ze strany veřejnosti a aplikovaných oborů (spojenými se zahradami, včelařstvím, myslivostí, rybářstvím ap.). Podnět k akci vzešel ze strany botaniků, ke vzniku nápadu přispělo i vystoupení na konferenci ČBS – viz nepublikovaný příspěvek a presentace.

Někteří botanici mají se spojením s ochranáři „problém“, nekvalitním regionálním příspěvkům mají tendenci se jen smát. Naopak soutěž má být podnětem ke vzniku regionálních článků, vytvoření zpětné vazby k jejich vzniku a právě možností, jak prolomit komunikační bariéry mezi zainteresovanými skupinami lidí (invaze nejsou jen vědecký problém). Už samo zainteresování různorodých partnerů akce o prolomení určitých bariér svědčí. Nakonec si každý bude moci interpretovat, jaké reálné problémy soutěžící zdokumentují a jak je žádoucí co řešit. Invaze by díky osvětě neměly být ani přehlíženy, ani spojeny s mrháním prostředků na jejich zvládání a agresivitou v krajině.

Čím je akce mimořádná:

• Spolupráce ochranářů (ČSOP, Centaurea aj.) s přírodovědci (vyzvedávám jihočeskou přírodovědu, zoology a ekology pražské přírodovědy), s environmentalisty (prozřetelný děkan lesnické fakulty a vedení katedry ekologie a ŽP na ČZU v Praze), s učiteli učitelů (Hradec Králové), s vědeckou společností (Č. zoologická společnost), vysokými úřady (ministerstvo ŹP, krajský úřad a magistrát Hradce Králové), s mladými amatérskými filmaři (Amaterskefil­my.cz) i biologickým serverem Biolib.cz. Akci budeme medializovat i díky Č. rozhlasu Leonardo či prostřednictvím tiskovin (dokonce i časopisu Zahrádkář).
• Snaha podnítit zájem o problematiku v aplikovaných oborech, jež stojí u jejího vzniku (mnohdy dosud z nevědomosti) a zároveň o ni nemají zájem („máme dost vlastních témat“).
• Na příspěvcích lze pracovat i v době letních prázdnin a začátku školního roku.
• Kromě možnosti výhry lze pomoci dobré věci – zakusit informační osvětu, vytvořit obrázek o vidění problematiky s nímž se seznámí zodpovědní lidé.
• Soutěžení v amatérských filmech a videích s ekologickou tématikou (kdo nevíte jak na film, viz návod – řada ekologických organizací ve filmové tvorbě dosti zaostává, přitom je to jednodušší, než třeba vytvářet internetové stránky).
• Neposílají se papíry, ale informace v digitálním formátu.
• Akce je nestranná – záštita politiků jde napříč politickým spektrem (Vambera ODS, Bursík SZ, Ambrozek KDU-ČSL, Böhnisch ČSSD).

Pokud Vás akce zaujala a třeba články beztak píšete nebo s nimi chcete mít nějakou zkušenost, máme tu invazní námět a stačí nám poslat výsledek snažení (u nestředoškoláků jde i o rychlost). Rádi bychom, aby přišlo co nejvíce soutěžních příspěvků. Již nyní nás potěšil zájem významných osobností a věříme, že akcí se podaří upozornit na problém invazí a přispějeme k diskusi. Nemusí se zapojit hned tisíce soutěžících, videí čekáme třeba i jen několik, článků řádově desítky (je tu velká šance na výhru, ale i relativní pracnost); zahrádkářů by ale mohly být i stovky. Ceny v hodnotě řekněme 20 tisíc (zájezdy Karavely, hodnotné publikace, ekologické výrobky, předplatné časopisu) se mohou stále rozrůstat. Předpokládáme slavnostní předání cen v Hradci Králové, kde bude možno nad tématikou dále diskutovat a shrnout ji.

Pozn. – „my“ za organizátory

Už v několika příspěvcích se tu řešila problematika vysazování rostlin a možných následků tohoto jednání. Já bych se však ještě chtěl v krátkosti věnovat opačné problematice – totiž přesazování rostlin (či odběru jejich částí pro pěstování) z přírody do zahrad.

Zdánlivě je možné toto téma shrnout do krátké charakteristiky jako činnost naprosto nevhodnou a škodlivou, které by se člověk s alespoň minimálním vztahem k přírodě neměl nikdy dopouštět. Souhlasím, že pro značnou část rostlin k tomuto není co dodat. S postupující vegetační sezónou se řada ochránců a milovníků přírody doslova třese hrůzou, aby na jejich oblíbených lokalitách vzácných rostlin nenašli jen vykopané díry. Bohužel každý rok vyráží určitá (ne zrovna malá) skupina „lovců rostlin“ (v zásadě ale obyčejných vandalů), aby si na své zahrádky a skalky přenesli nějakou tu vzácnost. V kurzu jsou především rostliny s krásnými květy (často chráněné a pouze v nepočetných populacích) – orchideje (zejména střevíčníky, vstavače, prstnatce…), koniklece, kosatce, lilie apod. Zároveň platí nepřímá úměra, že čím méně toho takový „pěstitel“ o dané rostlině ví, tím větší škodu nadělá. Na jednu vykopnutou často připadá několik dalších zničených, které třeba byly kořenem vrostlé hluboko do skály. Mnohdy se jedná o rostliny rostoucí ve specifických podmínkách (rašeliniště, stepi, vysoké horské polohy), které se nedokážou přizpůsobit umělým zahradním podmínkám a v kultuře brzy hynou. To je však pro tyto lidi jen další motivací pro novou výpravu s tím, že „příště už se určitě chytí.“ Na druhou stranu je za určitých okolností možné i řadu vzácných rostlin pěstovat na zahradě dlouhodobě, taková rostlina je však už pro přírodní populaci navždy ztracená, neboť se nedá předpokládat, že by ji takový pěstitel někdy zase vrátil zpět. Případné potomstvo takových rostlin už pak vlastnosti užitečné pro přežití ve volné přírodě ztrácí.

K této problematice jeden příklad. Slyšel jsem vypravování jedné účastnice zájezdu do Turecka, kde zpestřením programu byl výlet do hor. Mnozí další účastníci onoho zájezdu zde již byli opakovaně a byli také patřičně připraveni – s sebou si vezli spousty bedýnek a zahradní rýčky. Jakmile dorazili na ono místo v horách, pustili se do práce. Běhali mezi stromy a hledali nejrůznější cibuloviny, přičemž bedýnky se brzy zaplnily vykopanými cibulovinami. Samotná vypravěčka si vydloubla dvě cibulky, které samozřejmě přes naši střídavě vlhkou a střídavě mrazivou zimu zahynuly. S velkou pravděpodobností se tak stalo i většině dalších cibulí, které si narýpali (ještě k tomu v nevhodnou dobu – při květu) ostatní. Příště až sem pojedou, budou muset jít zase kousek dál do hor… Že taková činnost určitě zdejší přírodě neprospívá, není třeba dál rozebírat, nehledě na porušení zákona, neboť mnoho cibulovin je chráněno mezinárodními dohodami.

Z předchozího vyprávění by mohlo vyplývat, že zcela striktně odmítám jakékoli přenášení rostlin z přírody do zahrad. Samozřejmě v případě chráněných a ohrožených rostlin nebo rostlin rostoucích v chráněných územích není o čem diskutovat. Mnohé rostliny (byť nechráněné) bývají často vzácné regionálně a jejich vyhynutí na jedné lokalitě vlastně znamená jejich vymizení z celého kraje. Přesto si nemyslím, že někdo, kdo si na mezi za vesnicí vykopne malý trs hvozdíku kropenatého nebo mateřídoušky, musí být označen ihned za vandala. Už proto, že o několik měsíců později tu může vzniknout nová silnice nebo satelitní městečko. To je bohužel druhá strana mince celého problému. Ochrana přírody často nemůže konkurovat investičním projektům, které pronikají do krajiny a jeden keř lýkovce je nezastaví (někdy se sice ochrana přírody snaží o přenos ohrožených organismů z dotčených oblastí, nedělám si ale iluze, že je tomu tak všude a mnohdy tak nenávratně mizí i organismy skutečně zákonem chráněné a ohrožené, tím spíše druhy považované za celkem běžné). Samozřejmě přimlouval bych se, aby zájemci o naši divokou květenu na své zahradě spíše než kopali zkoušeli vysévat semena nebo sbírali vegetativní odnože. Případně aby se obrátili právě na specializované pěstitele.

Pěstování divokých rostlin však může mít i spoustu přínosů. Setkal jsem se s botaniky, kteří sice bezvadně určili poměrně běžnou rostlinu za květu, ale už jim činilo potíž poznat ji v mladém stavu nebo nebyli schopni určit, zda je to jednoletka, dvouletka nebo trvalka. To vše se může člověk naučit právě při jejich pěstování.

Druhý problém jsou chaty v lesích a přírodních oblastech. Je mi mnohem milejší, když si někdo ke své chatě vysadí podléšku nebo lýkovec, který vykopl o padesát metrů dál, než když do přírody (protože tyhle objekty často nebývají od okolního prostředí nijak výrazně ohraničeny) vysadí kolotočníky, americké zlatobýly, rozchodník nepravý a další podobná „potvorstva“, která během pár let začnou pronikat do okolí a zdejší přírodu pozmění i na úkor těch druhů, které si takový chatař přesadit netroufl.

Když pomineme převoz domácích mazlíčků na vodítku nebo pěstování rostlin jako obilí (vyžadujících dodatkovou energii od člověka k přežití), je s převozem živých rostlin a živočichů spojena řada problémů. Převézt a vysadit semínka, nasadit několik jedinců živočichů – je to jednoduché a o to hůře to může dopadnout, když to udělá někdo s povrchním myšlením, neschopný či neznalý možných důsledků (viz invazní druhy).

Co když ale někdo nepřeváží druhy, ale jedince? Jedinec náleží vždy k nějakému druhu, ale jde o případ převozu jedinců v rámci areálu rozšíření druhu. Resp. převoz na konkrétní místo, kde by druh rostl, díky člověku neroste, ale růst zase má. Jenže jedinci to mají být ze Středohoří či dokonce Francie sázené na třeba jižní Moravu.

Ochranářům je někdy vyčítán konzervativizmus. Chtějí zachovávat „člověkem nedotčenou přírodu“ (která u nás dnes poněkud neexistuje – dokonce i zvláště chráněná území bývají jen vysazené lesy nebo sekané louky se sázenými nevitálními druhy) nebo budovat střípky původní přírody (což by v praxi při potlačování některých nepůvodních druhů šlo jen s mimořádnou agresivitou a rozlišování opravdu původních rostlin nejen s lupou, ale i molekulárními metodami). Nechme stranou dohady o kvalifikovanosti, sečtělosti a okusení praktické ochranařiny a raději zkusme najít odpověď na praktickou otázku – je v pořádku sázet si na zahradu místo anglického trávníku luční směsi odkudsi?

Tu chytré baby raďte. Na jednu stranu ohrazování proti amatérským ochranářům, rady k nedémonizaci současnosti a jak si máme zvykat na nové invazní kytky. Na druhou stranu jak se líbí doporučování ochranářů sázet si místo anglických trávníků louky, když různé zvonky, šalvěje a trávy v osevní směsi třeba i z té Francie sadíme na Moravu. Poněkud tím zamícháme evolučními procesy, obohatíme genofond (šíření pylu, semen a následné interakce s rostlinami v přírodě)…

Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly, nicméně ve spojitosti s rozbíhající se akcí Živá zahrada tu jistě nabereme hezké obrátky. V JARO jsme do toho píchli s pomocí ježků (viz Oživujeme zahrady), tu si ale uvědomujíc souvislosti říkáme – masově doporučovat Planta naturalis? To bude peklo, až místo anglických trávníků lidé budou mít louky…

Osobní názor – Planta naturalis je skvělý nápad, zasluhuje propagaci. Výsadba dovezeného osiva nekoliduje se zákonem, neb se nesází nepůvodní druhy do přírody. Biologům se nemusí líbit zásah do evolučních procesů, které mnohdy studují a to studium se tímto poněkud „jaksi tento“. K oživení zahrad se nepoužívají místní jedinci, nicméně je snad nadřazený jeden jedinec druhému téhož druhu jen kvůli původnosti?

Když se má nahradit sterilní anglický trávník co nejdříve, je potřeba zkrátka vysadit louku. Když si na louku budeme chtít počkat (s tím, že k ní sukcese sama dospěje), měli bychom se o pozemek přestat starat jako o anglický trávník, ale pěstovat jako louku – méně sekat a čekat na semínka místních lučních rostlin z okolí. Dost možná určitou dobu na vyhnojeném pozemku budeme sekat jen kopřivy. A ukažte lidem případnou škodlivost vysázené louky. Genetické vnitrodruhové změny v populacích místních rostlin nemusí být až tak podstatné. Ne třeba tak jako v současnosti odehrávající se změny druhového složení společenstev ve světle klimatických změn (politickými konzervativci popíraných či pomíjených, konzervativními ochranáři někdy až zveličovaných).

Už samotné jméno Květa jakoby předznamenává spojitost s botanikou podobně jako je u V. Větvičky známá spojitost s dendrologií. Absolventka pražské přírodovědecké fakulty – geobotanika. Centrum aktivit Květy je na Liberecku, kde je předsedkyní ČSOP Armillaria, organizuje neziskovky Libereckého kraje (ANNOLK) a je i zastupitelkou města Liberec. V rámci ČSOP garantuje program invazní druhy rostlin. Docela těžko si o jejích aktivitách počteme v botanickém tisku – obor botanika, přírodní vědy, až na drobné výjimky z let praxe v Severočeském muzeu (Sborník Severočeského muzea) či ve sbornících z některých konferencí (invazní druhy, ČBS).

Věda či obor není jen o evidenci kytek, popisu jejich podob nebo pěstování. Jsou to i otázky analytických metod, informačních technologií, didaktiky a komunikace s veřejností, organizace akcí a managementu vědy (někteří botanici to jsou schopni označit i jako „balast“). Květa je spojena s prací s veřejností a aktivitami v neziskové sféře. Velká míra neziskovosti a spojení s „balastem“ oboru vede k nutnosti velké časové i finanční racionality, někdy třeba i ke vnímání mimo botaniku. Význam takových aktivit – je to potřeba, samo se to neudělá (nebo alespoň ne dobře). Zejména vyhranění botanici starší generace a lidé omezeně zainteresovaní do skutečné akčnosti v neziskovém sektoru takovou zainteresovanost nemusí ani docenit. To nejen že nemusí být milé, ale třeba i činnost komplikovat (samolibost a neochota něčí spolupráce ve jménu, že to není to nejdůležitější a vlastně ani nesouvisí s oborem). Podívejme se obecněji na to, s čím si lze Květu spojit – neziskový sektor, organizace, nápaditost.

Obecně je celkem jedno, kolik kvalitní vědy je sepsáno či popularizováno, když současně není demonstrováno a pod dohledem někoho znalého zakoušeno „obyčejnými“ lidmi (které podle některých vědců věda údajně prostě ani nezajímá a alespoň se jimi proto netřeba otravovat). Ohromný význam tu mají neziskové organizace, které odborné poznatky při styku s veřejností pomáhají předávat a využívají. Vyvíjení takové činnosti se nečeká přímo od úřadů, škol či muzeí, ale realizuje se různě kvalifikovanými lidmi činnými v neziskovkách (lidmi současně zaměstnaných i třeba ve školách ap.). Tu ale přímo v neziskovosti může nastat i paradox, proč má veřejnost mít zájem o něco, za co se neplatí a patrně tedy nemá hodnotu.

A co otázka „balastu“ známého jako know-how. Například při profesionální organizaci akcí je důležité uvědomovat si několik důležitých skutečností, mít nápad. Nikoli jen dělat něco, jak se to dělává. Tu jde o zajištění odpovídajícího místa konání, propagaci a mediální partnery, programovou náplň, oslovení patřičných zájemců, stanovení vhodného data (kdy lze akci s ledasčím spojit a zájemcům vyhovuje). Podle někoho samozřejmost (může říkat i ten, kdo akce organizuje dlouhodobě, byť špatně). Onu podstatu („vědět jak“) také lze sdělit jen několika větami se skrytím zkušeností, zjišťování, času přemýšlení i mimořádnosti vlastní osobnosti (které se v těch několika větách podstatných rad nepromítnou jako „doba práce“).

Pokud máte zájem o dobré rady k organizaci akcí (ochranářských, neziskovkových), je dobré dát s Květou při nějaké příležitosti řeč. A máme tu i ukázku zajímavého uplatnění botanika.

V oblasti dendrologie po setkání Dendrologické sekce ČBS a vyřešení problematiky ne/posílání dendrologických aktualit či pro sekci šikovných přesunů webů tu ze strany Přírodovědné společnosti máme akci „Řekněte nám…“.

Z pohledu člověka se zájmem o dendrologii tu vzniká nový časopis, který nejen bude moci číst, ale i do něho třeba přispívat (trošku jiné zkušenosti lze zaznamenat u samotné Botany.cz). Tu vyjdu z informací od kolegy Horáčka z Dendrologie.cz, který s nápadem dendrologického časopisu již před časem přišel. Časopis mají připravovat lidé znalí redaktořiny a ochotní do projektu vložit nejen svůj čas a úsilí, ale i vlastní peníze. To je slušný ukazatel toho, že to myslí vážně, protože o ně mohou také nakrásně přijít. Do časopisu mají mít možnost přispívat všichni, kdo zkrátka budou chtít spolupracovat – jediným rozhodujícím činitelem bude kvalita článku, ne jméno pod ním (čtenáře by neměli zajímat nějaké šarvátky někoho s někým). Lze počítat, že se zapojí různí kvalitní dendrologové (dnes stojící třeba i stranou těchto aktivit).

Osobně jsem velmi zvědavý, jak vyjde samotný nápad nového nestranného časopisu. Nelze si nevšimnout oficiálního spojení se třemi servery a jednou neziskovou organizací. Dovolil bych si poukázat i na určitou (možná jen optickou) nereciprocitu spolupráce. Možná je někomu internetové prostředí lhostejné, nicméně rozhodně to není oblast mimo botaniku a přeci jen již nežijeme v době svalů, ale rozhodujících informací. Vidno zatímco funkcionáři ČBS s Botany.cz spolupracují (viz předseda, severočeská pobočka), nějak na Botany.cz nenacházíme odkazy na stránky České botanické společnosti.

Od doby vydávání Dendrologických sdělení (časopis Dendrologické sekce ČBS) uplynula již delší doba a teď tu máme novinku. Lze jedině popřát mnoho štěstí, spokojených čtenářů a kvalitních článků. Důležitý je výsledek. Během krátké doby je to již druhá zpráva o novém přírodovědném časopise (již vydávaná je Naše příroda)

Jak botanik roste, přechází od DeilHíska ke Kubátovi a Květeně. Vyznat se ve jménech a které druhy u nás připadají v úvahu, nakonec se dospěje v Rothmalerovi („Roťasovi“). To oč tu jde je třetí díl Exkursionflora von Deutschland. Jedenácté vydání z roku 2007 má 2814 ilustrovaných druhů i s ukazateli přímo k rozlišovacím znakům. Zaujme tloušťka knihy, kdy odhadem 750 stránek Roťase odpovídá jen 550 stránkám Kubáta. Kubát je celý prakticky dvakrát tlustší, i když má jen o 170 stránek více (souvisí s bytelností a cenou).

Čtenáře bez Roťase patrně bude zajímat, jak se k té knížce dostat a za kolik. Tak tedy můžete zajet do Německa a koupit to celkem běžně v nějakém obchodě. U nás nejjednodušší je zajít si třeba v Praze do Kateřinské (nebo na doptání i jinde v Megabooks), kde Roťas bývá k mání (doobjednávají se tak dva kousky po prodání posledního kusu, skupinově jich lze doobjednat více najednou a za nějaké dva týdny je to doma). Cena (na řadu let používání do roztrhání) je 1100,– Kč (což už je hodně piv či čokolády, které si beztak neodpustíme :( Odpadají starosti a fenomény typu, kdy kupujete Němce přes Angličany do Čech (NHBS :)

Čím je Roťas mimořádný? Na seznamkách tu se píše, že fotka řekne víc než tisíc slov. Podobně když se chcete seznámit s kytkou, ideální je obrazová informace. Vidno mocný je i obrázek. I v DeilHískovi se píše ve smyslu „sympatické, že se nemusíte prokousávat složitými texty“. Čímž zase ale nikdo netvrdí, že slovo nemá žádnou hodnotu – jen fotka té knížky by tu asi také nestačila

A pozor, máme tu i zajímavou pohádku.