eBotanika.net - botanika na netu

Jednou ze zajímavých osobností Fakulty životního prostředí ČZU v Praze je Michal Hejcman. Sloučil problematiku pastvy s botanikou, prošel jihočeskou přírodovědou, pražským agrem a dnes přítomností obohacuje fakultu řekněme environmentální. Dnes již docent (stále mlád – nejen duchem) zvolil prolínání akademických věd a aplikovaných nauk, což je kromě mezioborové práce patrně další „nečistý“ (ev. „špatný“ či „nedůležitý“) způsob získání poznatků a třeba i cestou vedoucí k možnosti jejich využití lidstvem.

Do dílny geobotanického pasení (či řekněme vědců a vědkyň na pastvě) můžeme nahlédnout na stránce http://fle.czu­.cz/~hejcman/. Co téma, to dá se říci nakonec impaktová publikace (resp. přesněji impakt s dopadem). Ale pozor, nezapomíná se ani na popularizaci a praxi. Přeci jen samotné sepsané vědecké poznatky v angličtině a nečtivé formě dostupné kdesi (nebo pro běžného smrtelníka přímo nedostupné) jsou z hlediska jejich dopadu poněkud k ničemu. Tu ale máme Pastva jako prostředek údržby trvalých travních porostů v chráněných územích (Mládek J., Pavlů V., Hejcman M., Gaisler J. eds. 2006), nakonec další příspěvky najdete -zde- („příspěvky v odborných časopisech“ – na stránce dolní části). Mimo akademickou půdu je také dnes zván právě lidmi zabývajícími se pastevectvím a údržbou porostů (lze jedině doporučit, i když časoprostorové možnosti jednoho člověka jsou omezené).

Jakýsi inovační proces tak od myšlenky a získání vědeckých dat prochází přes vědecké a popularizační publikace až do praxe. Také patrně otevřené dveře a schopnost komunikace prakticky s kýmkoli brání uzavírání se do prosté vědy (která by jinak mohla být sama o sobě prakticky k ničemu). Tak snad jsem nepřechválil :)

Letos v březnu se na novinových stáncích objeví nový přírodovědný časopis Naše příroda. Naleznete v něm zajímavosti z české fauny a flóry, články o atraktivních místech naší republiky, rady pro fotografování přírody, ale také něco málo z domácí ekologie. Čtenáře osloví profesionálními fotografiemi a kvalitními populárně naučnými texty. Časopis je určen všem lidem se zájmem o přírodu, turistiku a novinky z ochrany přírody.

Časopis Naše příroda vám bude postupně představovat zajímavá zvířata, co žijí kolem nás, nakoukneme do tajemného světa hmyzu, seznámíme se s ohroženými nebo méně známými rostlinami, dočteme se o způsobech ekologického lesnictví a zemědělství, o nových ekotechnologiích a nebudou chybět ani recepty z darů přírody či rozhovory s populárními osobnostmi.

Hned v prvním čísle vás čeká podrobná reportáž ze života medvěda hnědého. Dozvíme se například, proč všechny medvědice rodí ve stejném období, nebo také jak se máme chovat, když potkáme medvěda. Milovníci pěkných fotografií určitě ocení fotočlánek o orlu mořském s unikátními záběry dravce ve volné přírodě. Záhadu hmyzího zbarvení poodhalí článek Mimikry, podíváme se i do historie vývoje lesa na našem území nebo si přečteme zkušenosti a rady při fotografování motýlů. Odpovíme si na otázky kolem konopí a naučíme se zakládat kompost v kuchyni. Na výlet se vydáme po Pálavě a navštívíme i krasové podzemí.

Do prvního čísla časopisu Naše příroda jsme pro vás nachystali zamyšlení se zpěvačkou Martou Kubišovou – v rozhovoru nám paní Marta mimo jiné prozradila své názory na ochranářské aktivity, zoologické zahrady, zahrádkaření, vegetariánství a cestování. Časopis uzavírá zamyšlení Václava Cílka nad „novou přírodou“, která se formuje na člověkem poznamenané krajině pod tlakem velkorypadel a vojenské techniky.

Časopis Naše příroda vychází 4× ročně. První číslo vyjde koncem března 2008. Rozsah časopisu je 80 stran ve formátu B5. Cena jednoho výtisku je 48,– Kč. Předplatné na letošní rok za 4 čísla činí 144,– Kč. Časopis si můžete objednat na e-mailu: redakce(zavináč)na­sepriroda.cz, poštou na adrese: Naše příroda, Lazecká 297/51, 779 00 Olomouc nebo telefonicky na čísle: 585 204 862. Bližší informace o časopise najdete na www.nasepriro­da.cz. Máte-li zájem o spolupráci s námi, kontaktujte mě prosím na e-mailu: pavla.mladkova­(zavináč)seznam­.cz.

Pavla Mládková (šéfredaktorka)

Floristické kurzy organizované ústředím ČBS se pořádají jednak „velké“ (Slovensko – ne každý rok) a „malé“ (v ČR; někteří nadšenci dojíždějí i z velkého na malý a je to skvělý začátek letních prázdnin) – aktuální nabídku i přehled kurzů proběhlých naleznete na adrese -zde-, informace o proběhlých kurzech se lze posléze dozvědět také v časopise Zprávy ČBS. Dále jsou floristické kurzy „poboček“, které pořádá zejména pobočka východočeská a severočeská (viz regionální pobočky ČBS).

Snížená cena velkých a malých kurzů pro členy ČBS je dobrou motivací, vzhledem k členským poplatkům je pak ale docela škoda, pokud se kurzu zúčastnit nemůžete. O kurzy je každoročně velký zájem (mezi odborníky, studenty i třeba středoškolskými učiteli), bližší informace ČBS uvede v březnu. Na kurzy je nutné se včas registrovat (bude upomenuto).

Audiozáznamy povídání o floristických kurzech v pořadu Natura Č. rozhlasu nalezneme -zde- (Louny 2007) či -zde- (Tornala 2006).

Uznávanou vědeckou informací bývá zejména informace v tištěném časopise, kde je oponován odborný obsah a zajištěna určitá úroveň spojená se jménem (či impaktem) časopisu. Tištěné: 1) těžko může zmizet a dodatečně se opravit 2) oponované, aby pohled nebyl jednostranný a obsah prověřený. Což ale když místo citace někdo pošle jen internetový odkaz?

Jednotlivé články tištěných časopisů mohou být dostupné na internetu, mohou být zpřístupněny i offline. Jestliže někdo místo citace pošle odkaz přímo na článek na přímo serveru časopisu, nebo v nějakém elektronickém zpracování nějaký článek zpřístupní za odkazem, nelze nic namítat – naopak je to lepší, protože citaci si lze z dostupného dokumentu sepsat dle vlastních citačních potřeb a hlavně, otevíráte přímo obsah daného dokumentu. Mimo přímo odkazu na server časopisu lze odkázat i stránku, kde je přehled odkazů na články časopisu. Internetové odkazy sice nejsou citace, internetové stránky nejsou vědecké publikace, v daném případě ovšem něco více (než přehled citací je užitečnější přehled odkazů přímo na zdroje).

Určitou garanci by měly mít i oficiální stránky institucí či stránky komerční. V prvém případě podobně jako každý objev je spjat s autorem či jménem instituce (a různě schvalovány, kdy schvalovací proces může i bránit z nevědeckých důvodů rozvoji vědy), v druhém případě se uvádí, že pakliže se někdo něčím chce uživit a uspět v konkurenci, musí udělat kvalitní produkt. U komerce ovšem velkým dílem úspěchu je i marketing, kdy např. hamburgery od jedné firmy nemusí být dobré, zdravé či ekologické (zkrátka kvalitní), ale jen dobře prodejné (ochota zákazníka zaplatit; navíc řadu věcí rádi využíváme, ale platit nejsme ochotni). Stejně tak lze komerci vytknout efektivnost ve smyslu, udělat něco co nejlevněji (takže výsledkem může být líbivá chaloupka šitá na míru a uspokojující aktuální potřeby, ale z které už neuděláte nic většího – z webu se zkratkami informací o druzích rostlin nevznikne vědecké dílo typu osmisvazkové Květeny).

U institucionálních a komerčních stránek (jejichž obsah není primárně tištěný a omezeno recenzní řízení) je již větší problém s jejich citovatelností. Tu záleží na citovaném obsahu, jímž může být i nějaká ilustrační dokumentace, která v tištěné formě nemůže být dostupná, ale v elektronické ano (video a audiozáznamy, množství fotografií). Dokumentace má svůj nesporný význam, je to dodatkový zdroj informace a pakliže může posloužit něčí potřebě, určitě její zpřístupnění má svoji hodnotu. Na institucionálních i komerčních stránkách by mělo být možné počítat s určitou kvalitou. Internetové zdroje tohoto typu mohou být nejen na serveru firmy či instituce, ale postačující by mělo být oficiální nesení názvu instituce či firmy, uvedení loga apod. Je však nutné rozlišovat něčí produkt z instituce a produkt samotné instituce (prvé je produkt někoho z instituce, která třeba i podpořila, druhé institucí přímo zaštítěno a garantováno – ne nutně druhé lepší než prvé, i když pravděpodobnější). Existovat mohou i neoficiální stránky o instituci (třeba botanické zahradě), kde se může objevit i název a logo, ale zároveň uvedena informace o neoficiálním obsahu a logo místo v hlavičce jen pro ukázku či ilustraci.

Poslední skupinou jsou osobní stránky a blogy. Nezřídka jde o změť čehosi různě opsaného a zkopírovaného, informačně zavádějícího, fungujícího jako deník o chození do hospody. Opět záleží kdo takové stránky vytvořil a k jakému mají sloužit účelu. I takové stránky jsou citovatelné, blogy mohou upozornit na závažné problémy a nabízet jejich řešení. O obsahu zdaleka nic nemusí říkat grafická úprava, technické provedení (u vědecké dokumentace není prioritní), návštěvnost, gramatická bezchybnost. Důležitá je zejména míra novosti, nosnost informace (často zhodnocená množstvím fotografií), funkčnost (presentace jinak hůře zpřístupnitelného). Osobní stránky botaniků jsou rozebrány -zde-.

Na uvedených příkladech je vidět kromě míry recenze i snižující se obtížnost úprav (což nakonec může být výhoda). U každé úpravy se navíc na internetu může objevit datum úpravy a možnost úprav lze i deklarovaně omezit či úpravy i zcela vyloučit (garance zmíněny u Nízkonákladové tiskoviny). Místo okopírovaní tiskoviny či citace dnes poslat jen odkaz každopádně lze :)

Tu se lze setkat i v souvislosti s botaniky s nařčeními o ekologistech. Co to má znamenat?

Zatímco význam slova „ekolog“ se poněkud posunul a místo neškodného vědce zabývajícího se interakcemi bioty a prostředí si kdekdo představí spíše „environmenta­listu“ (resp. člověka „environ-mentálního“ a zkratku „OŽP“), „ekologista“ má být spíše výstražné označení či nadávka. Ve spojitosti s přírodou tu máme také „ochranáře“ (resp. „ochránce přírody“), „milovníky přírody“ a „milovníky rostlin“. Zatímco na ekologa se ledaskdo rád povýší (pomineme-li Klausův paradox), označení ekologista může být i hloupou podpásovkou – pokud se jím necítíte, reálně nejste a ani být nemíníte.

Ekologizmus (resp. ekologický aktivizmus) už svojí koncovkou připomíná komunizmus či fašizmus, mnohdy je spojitost s různými ideologiemi i líčena (zejména těmi, kdo s termínem přišli). Termín je vnímán mnohdy vágně, čemuž odpovídá i jeho použití.

Obvykle si lze ekologistu představit jako člověka sledujícího spíše své zviditelnění, kterak skrze média jen něco komplikuje, mnohdy dokonce aniž by o tom cokoli bližšího věděl a prodiskutoval (což někdy lze říci i o těch, kterým se něco komplikuje). Ke zviditelnění lze použít uvazování se řetězy ke stromům, lezení s transparenty na komíny. Ke komplikacím lze využít zainteresovanost do politiky a podivné petice. Místo sázení stromů se volí hladovkaření s pomalovaným obličejem. Na druhou stranu místo duchaplné práce ovšem může kdejaký „odborník“ přijít s dokazováním, kdo že je ekologista, což jaksi komplikuje práci jedněm (co se snaží přírodě skutečně pomoci) a sám také žádnou hodnotu nevytvoří.

Ochránce přírody se snaží právě o sázení stromů, mapování vzácných druhů a sečení luk (o jejichž alespoň zapůjčení do jinak zanedbávané péče usiluje), přichází s žádoucími iniciativami či upozorněními na konkrétní problémy. Milovník přírody se do přírody rád jen podívá, milovník rostlin zase doma může pěstovat kaktusy. Nemusí se mít rád jak ochránce přírody s milovníkem zvířat (který do přírody vypustil norky z kožešinových farem a v zájmu ochrany přírody je potřeba norka eliminovat), tak ochránce přírody s environmenta­listou (přírodu mnohdy chránícím spíše formálně než reálně), tak ochránce přírody s ekologistou (kdy zvolené prostředky na nějaký problém sice upozorní, ale nemusí vést k řešení, jaké lidé toužící spíše po zviditelnění požadují).

…zdánlivě jasné, v praxi zamotané, že stojí za připomenutí

Zajímavé projevy:

O ekologii, ekologismu a životním prostředí (Václav Klaus)

Projev Milouše Jakeše 17.7.1989

Vícepremiér Bursík při slavnostní volbě presidenta

Zejména za dob národního obrození se hledala česká slova, aby se někdo mohl správně česky vyjádřit (kupodivu dnes nesmrkáme do čistonosoplen, v novější době cytometrii neříkáme buňkoměřičství, ale zase zažily se vymyšlené české rodové názvy organizmů – některé dosud novotvořené, viz -zde-). Naopak řada odborníků mnohdy hledala cestu ke správnému vyjádření (potažmo odbornosti) zbytečným používáním nečeských slov (kýmsi snad považovaných za více odborná nebo světová). Poněkud specifická je česká odborná terminologie, kdy pro správné odborné vyjádření se používá odborně vymezených českých termínů.

České termíny jsou přirozeně někdy více, jindy méně vhodně vymyšlené, jejich použití zbytečně spojeno jen s nějakým konkrétním použitím (neodpovídajícím obecným slovníkům českého jazyka, pojetí v technických normách či zákonech), jindy špatně kompatibilní nejen s mezinárodním vymezením, ale s odlišným vymezením se můžeme setkat i na našich různých školách (případ spíše humanitních věd).

Poněkud paradoxní je ovšem vymezení českých termínů, které vycházejí z běžné mluvy. Někdo vymyslel, jaký je rozdíl mezi ostnem a trnem, co je to kůra, co nejsou květy a co je to smetanka. Bohužel jaksi ale nebylo domyšleno, aby se tyto pojmy učili správně již děti od útlého věku a zůstalo to tak (bohužel?) doposud.

Tu se jde s malými dětmi kolem růže, kdy se začne vysvětlovat, jak růže píchá a jaké má ostny. Tu někdo poznamená, že o trn se píchla Růženka. Vysvětlování, že žádná růže není trnitá (ale ostnitá), vyvolá reakce rodičů, ať jim nematete děti, které alespoň poctivě rozveselíte. Čemu říkat borka (rhytidoma) a čemu kůra (cortex) zase může zase vyvolávat úsměv u zahradníků používajících mulčovací kůru a nikoli borku (nutno podotknout, že ten kdo sebeodborněji ten rozdíl vysvětlí, tu trapněji vypadá). A opravdu se „květům modřínu“ musí říkat šištice magasporofylů či mikrosporofylů jen kvůli oné nahosemennosti? Zdužnatělé šišky jalovců nejsou bobule, ale galbuly, „magnolia fruits“ jsou zase souplodí magnólií (protože plodem je měchýřek) ap.

Případem, kdy se odborné pojetí dostalo mezi lid jsou smetanky. Tu se přiřadil český název pampeliška k rodu Leontodon a smetanka vyšla na Taraxacum. „Bohužel“ si toho někdo všiml, ti chytřejší pak říkali pampeliškám smetanky. Dnes je to už jedno, akorát odpadlo zbytečné poučování. Paradoxně dříve mnoho zasvěcenějších třeba „nevidělo“ pampelišky, když se ukázalo na pampelišku a byla to přitom očividně smetanka. Tu bych řekl, že jazyk, jména či termíny dorozumění spíše komplikují než naopak. Navíc v případě pampelišek odborníci používají vždy zejména latinská jména, takže spíše omyl v českém jmenosloví nepřinesl nic ani veřejnosti, ani odborníkům.

Mnoho nových termínů či pojmů dnes přichází ze zahraničí. Anglické ekvivalenty u českých volných překladů se vžilo uvádět v řadě učebnic – je to výhodné z hlediska kompatibility, omezení zbytečných nedorozumění u nás různě vykládaných pojetí a vytváření zvláštních „českých“ definic (nekompatibilních mezi různými autory). Ideální je stav, že mezinárodní organizace upraví používané termíny, národní jazyky je přeloží a teoreticky tak nemůže dojít k situaci, kdy si odborníci nerozumí. Jenže ono v důsledku může být problém třeba i překlad slova „invasive“ – znamená „invazní“ či „invazivní“? Musí se někdo obracet v hrobě, když nomenklatuře někdo řekne názvosloví a hovoří o názvu rostliny, místo o jménu (kdy by nepoučený člověk řekl, že jméno rostliny může být Adéla a název/jméno Dionaea muscipula)?

Nutno podotknout, že naopak z češtiny se do Světa dostalo minimum slov – člověka napadne robot či Purkyňovy buňky. O překladech do angličtiny ale třeba jindy :) Dobrou zprávou je, že od mnohých komunikaci „usnadňujících“ zlepšení a poučování se dnes již upouští, s moderními technologiemi jsou nabíledni jiné otázky. Podobně jako od úzkého pojetí rodů se přechází na širší, i pojmosloví zdá se může přejít spíše na anglické pojetí (vágnější, paradoxně ale snad srozumitelnější – vycházející ovšem z kontextu, využívající případně uvedení přesných mezinárodních ekvivalentů, případně předem vymezené pakliže žádný jasný úzus dosud není či se mezioborově liší).