eBotanika.net - botanika na netu

Krajinu lze ničit těžbou, kácením, odvodňováním, regulacemi, chemizací…, takže výsledkem potřeb či vůle člověka je měsíční krajina, poušť, spoušť, jedy v těle… V ekologii obnovy („restaurační ekologii“) si můžeme klást otázku, v jaké krajině původně podrobené ničení (třeba po povrchové těžbě) pak chceme žít – v krajině naplánované s tabulkovým sklonem rovných svahů a odvodňovacími strouhami, upravené bagrem a s umělou výsadbou, nebo v krajině v péči samotné přírody?

Cílené restauraci je potřeba bezesporu podrobit toxická stanoviště, místa erodovaná, určená specifické rekreaci. V ostatních případech (výsypek, lomů, pískoven, opuštěných polí) se hovoří o možnosti ponechání příslušného místa spontánní sukcesi. Postupně se vytvářejí většinou přírodě blízké porosty s výskytem i řady chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů pro které mohou být tato místa vhodnými útočišti (refugii), esteticky taková krajina nestresuje nepřirozeností a s chutí se zde chodí i na houby. Někomu se může líbit přírodní styl, druhému zase pravidelné tvary. Bohužel utéci do levnějšího a přírodě bližšího stylu může být mnohdy docela problém – mnohdy jedni kvůli druhým nemají kam utéci.

V případě zemědělství a lesnictví lze uvažovat, zda pěstování je vždy jen využívání místa v krajině pro obživu, či zda jde už o ničení. Ničení znamená, že co se zničí již nelze využívat dlouhodobě ve stejné míře i v budoucnu. Pokud se zabijí půdní mikroorganizmy chemikáliemi a udusáváním půdy těžkou technikou, plošnou těžbou podnítí eroze či plošnou monokulturou podnítí masový výskyt škůdců, není co řešit… Půda na které nic nevyroste, která zmizí či je zachemizovaná, kde zmizí les – to nejsou lichotivé výsledky, a přesto je mnohdy taková chuť se k metodikám s výsledkem právě tohoto vracet. O kulturu je potřeba pečovat, lesy pěstovat, pšenici chránit před plevelem. Jenže jsou určité meze, kdy jde o zvyšování produkce a kdy naopak produkce nemá nic společného s trvale udržitelným rozvojem.

Tak snad si kytičky nebudeme zabíjet a zeleň obnovovat jen natíráním čehosi zelenou barvou :) Tu pracnější cestu řada lidí chápe, přesto někdy člověk nabývá dojmu, že na cestu dopředu řada lidí hodí zpátečku místo jedničky.

Když si to tak vezmeme, řadu botanických článků lze považovat jen jako příklady biologie na rostlinách (případně dokonce jako příklady přírodních, technických, informačních aj. věd, které do botaniky jakožto „nebotanické“ či „botaniku parodující“ ani mezioborově snadno nepronikají, nebo jen jako nezbytný „balast“ oboru).

Není jednoznačné, co je dokonce částí čeho. Biologie se tradičně dělí na botaniku, zoologii, mikrobiologii, fyziologii, genetiku, anatomii… Každý biolog tímto procházel a nakonec se zaměřil nějakým směrem (potažmo mohl hledat fungování biologie na rostlinách, či vycházejíc nejen z rostlin popsal obecnou biologickou zákonitost jako třeba dědičnost). Jestliže pak botanika je věda o rostlinách, pak v rámci biologie je botanika o životě rostlin, interakcích života s prostředím, o rostlinách či jejich částí alespoň někdy živých (odpovědět co je mrtvé zdaleka také není jednoduché jak by se zdálo – u člověka je činnost hlavních orgánů alespoň „hmatatelná“, rostlina ale může připadat „mrtvá“, ale nakonec dorůst i z poschnuté části).

Co ale když vezmeme botaniku jako vědu o rostlinách, kdy se budeme zabývat filosofií, šířením informací o podobě částí rostlin s využitím informačních technologií, fyziologií či fyziologickými metodami užívanými v botanice, malbami rostlin, užitím rostlin, legislativou spojenou s rostlinami… Tu se začne namítat pohled, že botanika je jen biologie rostlin, tedy věda o životě rostlin a nikoli o tom, jak je využívá, vyobrazuje a co o nich povídá člověk (humanitní či technický pohled). Význam a nadřazenost slov se tu mění pouhou změnou pohledu (podobně jako co je „pěstování“ či zda auto je to co nás vozí s nějakým motorem nebo i angličák či kus umělé hmoty auto nakonec nejen malým dětem připomínající).

Jistě je to přílišné zobecnění či přílišný detail nad kterým nemá cenu přemýšlet, neb to akorát zamotává a způsobuje bolení hlavy, ale zajímavé to docela je a alespoň zatím to nějak funguje.

Když nepíšete jen biologické, ale i obecnější příspěvky, problémem je mluvit o druzích. Jakých druzích?

Druh organizmu: Co je živé se dá zařadit do „škatulek“ druhů, jenže obecně druh můžete mít třeba i másla. Organizmem se míní živé systémy, jenže co jednobuněční – ty nemají orgány, ale organely a míní se pak organizmy i „organelizmy“? Nicméně i samo slovo „organizmus“ není původem české a chuť se vyhnout užití cizího slova se nezapře (zejména třeba ve spojení „invazní druhy organizmů“, když se myslí invazní druhy rostlin a živočichů).

Biologický druh: Jestliže není chuť užít „druh organizmu“, alternativa se nabízí právě „biologický druh“. Obyčejný člověk tomu rozumí, ale nikoli biolog. Slovy Briggse & Walterse jsou biologické druhy „skupiny aktuálně nebo potenciálně se křížících přírodních populací, jež jsou reprodukčně izolovány od jiných takových skupin“. Kladení důrazu na reprodukční bariéry se liší od pojetí druhů morfologických (co vypadá stejně a odpovídá znaky nějaké typové herbářové položce), patří sem i druhy „na jedno brdo“ apomiktické (linie jedinců nepohlavně se rozmnožujících semeny – viz pampelišky, ostružiníky, jeřáby…), naopak vylučuje to některé jedince různých ploidií (pentaploid křížený triploidem „téhož druhu“ ap.) a nakonec jde i o hledisko evoluční (hrátky s hranicemi poddruhu a druhu, rozlišení evolučních vztahů vedoucích ke skupinám příbuzných jedinců).

Botanický druh: Pro odlišení šlechtěných rostlin od rostlin nešlechtěných a jen pěstovaných (v botanických zahradách, arboretech, parcích…) lze užít termín botanický druh. Tu ale narážíme na ono „pěstování“ (viz pár pojmů) či že do botaniky patří všechny rostliny.

Nicméně tedy třeba když někdo píše o učení se biologických druhů (druhy organizmů), musí si dávat pozor jestli mu „nerozumí“ biologové (nakonec někdy člověk nerozumí ani sám sobě :)

Psát citace asi nebaví nikoho, na jejich psaní či význam také existují různé názory a kolem toho jsou mnohdy i malicherné spory. Ve vědě však mají citace nesporný význam a význam mají mnohdy i v příspěvcích „pro lidi“. Tu se budu z velké míry opakovat z Příroda.cz, ale co je nakonec matkou moudrosti? (opakování

---

Každý si asi uvědomí potřebu citovat pokud možno jednotně a srozumitelně, hlavní je psát citace s minimem nutné informace k bezproblémovému nalezení citovaného zdroje. Bez odborných citací by odborná věda nemohla fungovat (hledání a provázání článků vědy, vedení ke spolupráci), citace jsou zde ale i důkazem, že příspěvek četl i někdo jiný než redakce a jen dokazuje určitou kvalitu (jsou na tom založeny impakty, u internetu fungování vnějších odkazů – vzhledem k fungování lidského faktoru zde mohou ale promlouvat i osobní antipatie či prostý primitivizmus). Nakonec i v té vědě popularizační mohou být citace přínosné (nasměrování čtenářů na „extra“ zdroje).

Způsob citací se liší obor od oboru, dokonce i časopis od časopisu, přestože na citace existují obecné normy (u nás platná ČSN ISO 690). Jasné oddělení vlastních myšlenek od převzatých je záležitostí etiky, dodržení autorských práv a odborné úrovně autora (kromě citací však čeština k odlišení vlastního od převzatého či obecného disponuje trpným rodem a první osobou – trpný rod se pak v některé odborné literatuře používá spíše ze zvyku, nemusí ho přímo vyžadovat sebeparadoxnější předpis).

Bibliografická citace je souhrn údajů o citovaném dokumentu umožňující jeho jednoznačnou identifikaci. Odkazem na citace se rozumí odvolání v textu na citaci, uvedenou na jiném místě. Existují v zásadě tři možnosti umístění vlastní bibliografické citace: na konci téže strany pod čarou, v dílčím seznamu na konci kapitoly nebo v samostatném seznamu použité literatury na konci práce.

Nutno poznamenat, že citace jsou jen prostředek k odkázání čtenáře na konkrétní zdroj, nikoli „vizitka“ primárně dokazující nekvalitu vlastní vědecké práce (založené na analýzách a nikoli na „žurnalistice“ – s odkazem na „vizitku“ si ovšem mnohdy ti nekompetentní posoudit obsah mohou „šetřit práci“). Minimálně pořadí částí citací by mělo být dodržováno (ne aby rok publikace se u jednotlivých citací objevoval tu uprostřed a tu na různých koncích), jednotně by se ne/měly psát tituly autorům, naopak méně závažné je ne/uvedení místa publikace knih, používání kurzívy k odlišení názvů časopisů či použití tu tečky, středníku či dvojtečky. Nejsnáze dnes jednotné citace vytvoříme prostřednictvím generátoru citací na www.citace.com (citace se zde i ukládají).

Vy výčtu citací pak můžeme rozlišit:

citovaná literatura (citace pouze ve vlastním textu citované literatury) x použitá literatura (tedy včetně doporučitelné, avšak třeba i necitované literatury – nakonec beztak záleží na kvalitě vlastních textů a nikoli množství citované literatury, jíž u dosud neprobádaného tématu nemusí být velké množství a naopak u obšírnějších či hloubkových bádaných témat velké množství bývá)

literatura (písemnictví, slovesnost – tisk) x informační zdroje/prameny (tedy i elektronické dokumenty – všechny se ale nakonec dají tisknout, v původní podobě ale mnohdy i pozměňovat)

Citace v popularizačních časopisech

V popularizačních časopisech a časopisech pro nejširší veřejnost (magazíny, noviny apod.) se s citacemi moc nesetkáváme. Čtenáře by odborné citace jen rozptylovaly, čtenáře zajímají jen fakta a už ho nezajímá, odkud byla ta která část textu případně převzata. Naopak třeba na Příroda.cz se citace uvádí alespoň na koncích článků s cílem nasměrovat čtenáře kde si mohou dohledat i další informace k nabízeným tématům.

Citace ve vědecké literatuře a odborných pracech

Zde jsou citace naprostou nezbytností (citace je věc etiky, cituje se kvůli možnosti ověření uváděných tezí a kvůli možnosti získání případného širšího přehledu o problematice). Všechna fakta uváděná v textu a získaná jinak než vlastním výzkumem autora mají být doprovázeny citacemi. Setkáme se tu i s latinskými zkratkami jež si nyní vysvětlíme:

„sec.“ – z latinského „secundum“ čili česky „podle“; Delphino (1975) sec. Yasukawa (1992) – v práci Yasukawa (1992) je převzatý text z Delphino (1975), přičemž k vlastní práci Delphino (1975) se pisatel, který tuto práci cituje, nedostal

„in“ – český překlad je „v“; Novák in Nooteboom (2006) – Novákův příspěvek (kapitola) v Nooteboomově publikaci (nejspíše knize) z roku 2006 (v anglicky psané knize by Novák mohl být přejmenován i na Novaka)

„et“ – český překlad je „a“ nebo v angličtině též „&“; Patočka et Strunecká (1995) – publikace Patočky a Strunecké (žádní další autoři) z roku 1995

„et al. " – z latinského "et alii“ čili česky „a kol.“ nebo „aj.“; Patočka et al. (1995) – publikace Patočky (hlavního autora) a kolektivu z roku 1995

„ed.“ – editor publikace

V českém odborném textu nemůže být problém s českým psaním citací (v, a kol., viz…-jde o český text a neodbornému čtenáři snažícímu se odborné poznatky využít to jen může komplikovat život), latinská slova pak v mezinárodních časopisech mohou být psána kurzívou (podobně jako názvy taxonů).

Další zásady

1) v textu jsou autoři citováni v 1. pádě
2) citace v textu jsou uvedeny v závorkách, podle větného kontextu ve formátu např. Patočka (1995) nebo (Patočka 1995)
3) zkratka křestního jména autora a případně údaj o editorství se označují jen u citací v seznamu literatury, ne v textu, tzn. v seznamu literatury se píše Patočka J. (ed.) (1990) a v textu jen Patočka (1990)
4) u všech citovaných děl je sjednocen způsob citace
5) jména autorů se uvádějí ve stejném pořadí, v jakém jsou uvedena v prameni údajů v originálním dokumentu
6) jména jednotlivých autorů se oddělují středníkem nebo čárkou
7) v případě zkracování jmen časopisů jsou zkratky jednotné, nejlépe sjednocené podle nějakého periodika či databáze zkratek (v botanice např. Botanico-periodicum-huntianum či databáze Index of Botanical Publications), (Zpr. Čs. Bot. Společ., Příl. 1979/1) a všechna slova zkráceného jména jsou psána s velkým počátečním písmenem

• Příklad citace – článek v časopise:

*Patočka J., Strunecká A., Jakl J. (2002); Magnolie mohou být nejen krásné, ale i užitečné; Psychiatrie 6 (4): 247–251

Hlavním autorem je J. Patočka (pokud citujeme tuto práci v textu, stačí napsat Patočka et al. 2002), článek se jmenoval „Magnolie mohou být nejen krásné, ale i užitečné ", vyšel v časopise "Psychiatrie“, ve 4. čísle, 6. ročníku, v roce 2002

• Příklad citace – kniha:

*Cigánová K., Červenka M. (1989); Klíč k určování dřevin podle pupenů a větviček; SPN, Praha

Autory v textu lze citovat Cigánová et Červenka (1989), knížka se jmenovala „Klíč k určování dřevin podle pupenů a větviček“, vydalo ji „SPN“ (Státní pedagogické nakladatelství) v Praze v roce 1989.

Ve skutečnosti je problematika citací literatury ještě složitější, protože tentýž hlavní autor publikací mohl vydat publikací během jednoho roku vícero (pak vedle roku udáváme pomocná písmena – např. „Patočka 2002a“), různé časopisy mohou vyžadovat celá křestní jména autorů a mohou různě preferovat použití středníků a čárek, někdy se z úsporných důvodů označí citované zdroje čísly a v textech jsou citována čísla publikací, nebo se informace o citované práci doplní i počtem stran, ilustračních obrázků, map apod.

Elektronické dokumenty

Díky rozvoji moderních informačních technologií je dnes velké množství informací publikováno mimo jiné i elektronickou cestou. V současnosti již existuje mezinárodní norma ISO 690–2, která problematiku citování elektronických informačních zdrojů řeší.

Důležitou odlišností oproti tradičním dokumentům je dynamičnost elektronických dokumentů – mohou být neměnné nebo mohou být měněny (aktualizovány), ať už po stránce obsahové nebo z pohledu formální úpravy. Dokumenty na Internetu mohou být přesunuty na jiné místo nebo zcela odstraněny ze serveru poskytovatele, proto je nezbytné poskytnout maximum informací o citovaném zdroji, aby bylo možné jej vyhledat prostřednictvím vyhledávacích služeb. Někdy lze dokument vyhledat snadno podle názvu, došlo-li jen k jeho přesunutí na jiný server nebo k modifikaci jeho původní adresy (URL). Pokud byl dokument odstraněn ze serveru poskytovatele, neznamená to ještě, že zmizel úplně. Řadu dokumentů je možné vyhledat v archivech, jedním z nich je například Internet Archive.

U citovaných elektronických zdrojů uvádíme kromě názvu a autora:

1) druh nosiče – uvádí se v hranatých závorkách za názvem citovaného dokumentu: [online], [CD-ROM], [magnetická páska], [disk], např. „Informace na dlani 2002 [CD-ROM]“
2) vydání – například pořadové číslo verze programu
3) datum aktualizace nebo revize – je-li tento údaj uveden společně s datem zveřejnění, měl by být součástí citace, neboť aktualizace mohla způsobit změnu obsahu původního dokumentu
4) datum citování – uvádí se v hranatých závorkách v jazyce originálu u dokumentů, které mohou podléhat změnám, tj. u online dokumentů, případně tehdy, nelze-li zjistit datum zveřejnění, před datem citování se uvádí zkratka cit., např. takto: [cit. 1998–08–25]
5) údaj o dostupnosti (URL) – tato informace se označuje slovy „Dostupný z“ nebo ekvivalentní frází, např. „Přístup z“, „Dostupný na“, „Available from“, včetně přístupového protokolu či služby: např. Dostupný z WWW:, URL zdroje se uvádí mezi znaky < > (špičaté závorky) takto:

Pozn.: běžné počítačové programy (hlavně produkce Microsoftu) se necitují; u speciálních programů (např. statistických) se cituje manuál jako kniha

• Příklad citace – elektronický článek (vyčerpávající způsob):

*JOSEPH, Heather. An economic model for Web enhancements to a print journal. Journal of Electronic Publishing [online]. 2002, vol. 7, no. 3, April [cit. 2002–05–27]. Dostupný na WWW: <http://www.pres­s.umich.edu/…/jo­seph.html>. ISSN 1080–2711.

• Příklad citace – elektronický článek: (jednoduchá citace článku z Příroda.cz)

*Jakl J. (2006); Dříny a svídy – naše dřínovité [2006–01–26]; Příroda.cz [online]; URL: <http://priro­da.cz/lexikon­.php?…> [cit. 2006–30–01]

• Příklad citace – elektronický článek (citace elektronického článku v elektronickém článku):

*Pravidla pro psaní rukopisů (Katedra botaniky PřF MU v Brně)

Citační databáze

Pakliže se již vyznáte v citacích, můžete využít citační databáze. Jejich přehled najdete na knihovny, vědecké databáze (eBotanika).

Použité informační prameny

Pravidla pro psaní rukopisů (Katedra botaniky PřF MU v Brně)

Jak zpracovávat bibliografické citace (ÚK VŠB-TUO)

Jak citovat (Citace.com)

Vojenské zdravotnické listy a jejich další perspektivy (Patočka, Měrka 2006)

Botanický klub při Českém svazu ochránců přírody vznikl na popud Jarka Podhorného z ČSOP Hořepník Prostějov. Loni se podařilo uskutečnit několik akcí (viz seminář u Bučovic či exkurze na panonské stepní lokality v okolí Hainburgu a Bratislavy) a pár jich je v plánu i letos.

Letos by se mělo zopakovat setkání botaniků ČSOP opět u Bučovic – poslední víkend v květnu. Floristický minikurz VČ sekce bude u Moravské Třebové. Jindra Šmiták bude dělat v červenci Lotyšsko, skupinka Jarka Podhorného bude mít v menším Dachstein a slaniska pod Budapeští. Začátkem září bude patrně celostátní setkání členů ČSOP v Plumlově (pořádá Hořepník).

Snad tedy s ochranářským heslem: „Poznej a chraň!“