České rodové názvy cévnatých rostlin

Červen 27th, 2007 by Jiří Jakl

Telekia, kolotočník nebo je to úplně jedno....?

Dovolte abych Vám představil novou internetovou databázi českých vědeckých (nikoli však lidových) jmen rodů rostlin (autoři databáze jsou J. Jakl, O. Zicha a V. Kubíček). Je provozována na serveru Květena.cz (Encyklopedie rostlin) na adrese www.kvetena.cz/rody a propojena také s taxonomickým serverem BioLib. Jedná se o přehledovou excerpci významných knižních publikací zaměřených na domácí, u nás i jen pěstovaných, přírodovědně či užitkově významných rostlin. Lze zde nalézt jména rodů jak širokých, tak užších a dnes již vzácně rozlišovaných.

Vytvoření databáze “správných” českých rodových jmen všech cévnatých rostlin bohužel není možné, neboť existují pouze jména “doporučovaná” (neplatí zde nomenklatorická pravidla jako u latinských jmen, národní názvosloví není jednotně kodifikováno a není vytvářeno a používáno na základě závazného systému pravidel), přesto bylo možno udělat alespoň přehled jmen nejdůležitějších rodů uváděných v našich nejvýznamnějších knižních publikacích (Kubát 2002, Dostál 1989, Zahradnický slovník naučný 1994-2001, Novák 1972, Valíček 2002, Koblížek 2000, Větvička 2005). V této souvislosti také nelze nepřipomenout paralelně vznikající tištěnou publikaci z dílny Skalická, Větvička, Zelený (viz Živa 2006, 4: LVI), kde bude možno nalézt autory doporučená česká rodová jména i další nuance jmen vyskytujících se v literatuře od národního obrození po současnost.

Internetová databáze může nalézt uplatnění nejen u vědeckých pracovníků, ale rovněž např. v běžném životě, kdy ji snadno dostupnou mohou používat i botanicky nevzdělaní pracovníci - např. překladatelé apod. Prozatím je databáze jen latinsko-česká, ale v budoucnu nelze vyloučit ani další jazykové mutace (např. česko-německou, česko-anglickou). Naproti tomu s rozšířením databáze o úroveň druhových jmen se nepočítá (druhové zástupce rodů lze i s českými jmény vyhledat právě díky spojení s BioLibem nebo právě na hostující Encyklopedii rostlin).

S cílem vytvořit základ pro stabilní českou národní nomenklaturu byl vydán Klíč ke květeně ČR (Kubát a kol. 2002). Z excerpovaných děl se jedná o publikaci téměř nejnovější (výjimkou jsou pokojové rostliny, jejichž jména byla čerpána z překladu V. Větvičky z roku 2005), v nabídce jmen lze doporučit přednostní použití jmen z tohoto zdroje (+ v roce 2006 vyšlo také nové doplněné vydání Koblížek 2000: Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků, kdy databáze vychází jen ze staršího vydání). Obecněji však lze i u dalších rodů (neuvedených v Klíči) doporučit využití jmen z novějších publikací, neboť u novějších publikací lze předpokládat uvedení jmen považovaných za nejvhodnější blíže současnosti, kdy jejich užití mohlo být srovnáno se staršími publikacemi. U rodů neuvedených v Klíči lze vycházet i z frekvence výskytu nějakého jména (čím častější je daný český název v databázi, tím se zdá být jeho užití vhodnější, i když novější publikace může udávat právě jméno jiné - vzácněji používané). Podle některých odborných názorů by obecněji také mělo platit, že v případě dvou jmen pro jeden taxon by se neměla dávat přednost fonetickým jménům, vycházejících z latinských jmen, byť jejich zapamatování i možnost dorozumění se s odborníky může být jednodušší (národní jména představují kulturně-historické a jazykové bohatství každého národa).

Druhová jména neobvyklých rodů lze mnohdy volně přeložit (pomocí latinsko-českých významových slovníků, např. Achnatherum speciosum - podle databáze jde o rod osinatec, podle slovníků speciosum znamená ozdobný, lze tedy volně přeložit jako osinatec ozdobný), někdy ovšem různá latinská jména (i blíže nepříbuzné rody) znamenají to samé v češtině nebo český druhový název je specifický (např. u chrp - čekánek, parukářka), což přináší komplikace. Místo vymýšlení druhových jmen “od boku” je vedle nalezeného českého názvu rodu spíše vhodné uvádět celý druhový vědecký název (např. chrpa Centaurea pseudophrygia, pokud by tento konkrétní druh nezmiňoval žádný dostupný knižní zdroj).

Na tomto místě je třeba zmínit, že databáze obsahuje překlady jen nejvýznamnějších rodů (nejde o vyčerpávající databázi všech českých názvů, které byly kdy v naší literatuře uvedeny), na druhou stranu vymýšlet české názvy pro drobné a nevýznamné rody již ztrácí smysl (jde o rody jimiž se zabývají specialisté, kteří českých názvů nevyužívají). Proto v případech, že pro daný rod nenajdete český ekvivalent, je vhodné užití pravidla “piš jak slyš” (užití fonetických jmen). I u tohoto pravidla by mohla být jasná pravidla, aby nedocházelo k přepisům “českých” názvů různými způsoby - zda se preferují názvy s dlouhými či krátkými samohláskami (magno/ólie, abe/élie, cesmi/ína, anaba/ázie), s koncovkou končící na “a” nebo “e” (magnolia/e, brukentálie/a), “ph” se mění na “f” a “th” na “t” (Cephalanthus - cefalantus), “t” se mění v “c” (parrot/cie), dále jde o vsunuté “h” v názvu (enkiant/hus), dvě “l” nebo “r” v názvu (billbergie, parrotie), přidávání koncovky “ovka” (parrotiovka), s měnící se v “z” (anabasie/anabázie) - vhodné by bylo vytvoření obecných pravidel a pokud možno nezavádění žádných komplikujících výjimek.

Skrytou funkcí databáze je, že umožňuje zjistit, v které publikaci lze o daném rodu najít další informace, či zda je vůbec nějaký daný pramen zmiňuje. Další výhodou je propojení databáze s taxonomickým serverem BioLib, takže s trochou štěstí můžete k danému rodu najít i fotografie a jeho systematické zařazení, druhy do něj spadající atp. Hledat další informace lze samozřejmě i na hostující Encyklopedii rostlin.

Zajímavosti

Dvouslovných rodových jmen (binomů) je v české květeně až 11 (hadí jazyk, jelení jazyk, vraní nožka, vlčí bob, ptačí noha, ptačí zob, hadí mord, hadí mordec, kozí brada, vodní mor, maří list). Věčným sporem je, zda česká vědecká jména mají kopírovat vědecká jména latinská. V současné době převládá názor, že české vědecké názvosloví může být nezávislé na tom latinském. Kvůli tomu můžeme jako český vědecký název uvádět např. jen “borůvka”, i když latinský název je “Vaccinium myrtillus“, tedy česky spíše “brusnice borůvka” (otázka jednoslovných druhových názvů). Podobně je to s anýzem (bedrník anýz), nebo s širokým rodem slivoň (Prunus), kdy by se vlastně mělo uvádět slivoň meruňka, slivoň střemcha apod. místo meruňka a střemcha obecná (v jednom přijatém rodu Prunus je akceptováno několik všeobecně známých “rodových” jmen jako meruňka či střemcha). Jeden český rodový název může být společný i více rodovým názvům latinským (např. křídlatka - Pleuropterus a Reynoutria; astra - Aster a Callistephus). Různé “rodové” názvy jsou ovšem ale i u různých variet nějakého druhu Brassica oleracea - zelí, kapusta, květák, brokolice.

Je zajímavé, že existují názvy rodů lišící se i jediným písmenem, např. Carpentaria x Carpenteria; Christensenia x Christensonia; skalkomilka (Petrocosmea) x skalomilka (Petrophytum). Naproti tomu týž rod lze psát i třemi podobnými různými způsoby, viz Stigmaphyllon = Stigmatophyllum = Stigmaphyllum.

V databázi jsou zahrnuty i chiméry a mezirodoví kříženci, kteří však nejsou nijak označeni (např. Brassolaeliocattleya je dokonce třírodový kříženec rodů Brassavola x Laelia x Cattleya). Chiméry i mezirodoví kříženci kombinující téže taxony je schopna čeština pojmenovat různě (např. + Crataegomespilus je mišpulovník a x Crataemespilus je mišpulovec). Česká rodová jména někdy znamenají označení jak rostlin, tak zároveň i jiných organizmů (hřebenatka, krásnoočko, kosatka, vodomil).

S některými anomáliemi se lze setkat u Dostálovy Nové květeny ČSSR, kde např. krvavec není rod Sanguisorba (zde nazvaný toten), ale rod Poterium (zde zvaný krvavec) ačkoli každému botanikovi se obvykle pod označením krvavec vyjeví spíše rod Sanguisorba. Podobně Anemonoides je sasanka a Anemone pak sasankovka (snad něco jako záměna pampelišky a smetanky), ale rod pampeliška je zde už rod Taraxacum čili vlastně dříve prosazovaný český rod smetanka.

Posted in Botanopolitan | 6182 Comments »

Vyhledávání obrázků a fotografií

Červen 17th, 2007 by Jiří Jakl

uctívaný, ale nedokonalý...

Obrázek něčeho konkrétního lze dnes na Google dohledat velmi rychle. Najdeme ovšem vždy to co hledáme a není lepší raději hledat cíleně v nějakých spolehlivých zdrojích?

K sepsání tohoto příspěvku mne vedlo slyšení, že na Google údajně první vyhledané obrázky jsou “spolehlivé” a množství chyb v pojmenování obrázků je pak srovnatelné s knižními publikacemi. Vím jak “spolehlivé” jsou některé internetové zdroje v podávání textových informací (autory mnohdy znám osobně), tak jsem se pustil do zkoumání odborného tvrzení pro změnu o obrazových informacích na Internetu. Jde hlavně o to, zda autor fotografii vždy správně pojmenuje a zda jsou jeho stránky dělány tak, aby s vyhledáváním pojmenovaných obrázků nebyly spojeny technické potíže (místo hledané olše najdeme potápníka nebo tu olši snad ani nedohledáme kvůli špatně kódovaným stránkám).

V první řadě jsem nad problematikou jednoduše zauvažoval. Stejně jako knížky jsou dobré i špatné, jsou dobré a špatné weby. Internetové stránky mohou být dělány naprostými amatéry (resp. např. neodborníky na kytky), stačí mít potřebné vybavení (komp a digitál), stránky umět vytvořit a mít prostředky a schopnost je provozovat.

Už tady nezřídka nastává rozkol, že vynikající biolog (člověk schopný bezpečně pojmenovat co chce vystavit na Internet) zdaleka nemusí být schopen stránky vytvářet, spíše se v tomto ohledu dovede prosadit informatik, který rozumí především informatice (jak na své stránky dostat co nejvíce návštěvníků a stránky udělat technicky propracované, vizuálně atraktivní a posléze preferované vyhledávači). Rozdíl je i v motivaci, kdy jeden chrlí věci na Internet třeba jen ze zábavy (s možností bagatelizace a omluvitelnosti špatných popisek a paradoxně zdůrazněním vysoké návštěvnosti) a druhému zase jde o prezentaci defakto své odborné činnosti (s možností ztráty renomé s každou špatnou popiskou - svědčící o předpokladu odvádění další nekvalitní práce spojené přímo s profesionální činností).

Dále pro odborníka (biologa) je obvykle bohužel důležité především chrlit odborné publikace a ne fotky a texty určené k popularizaci pro širokou veřejnost, na druhou stranu amatér dokáže být velmi výkonný v šíření povrchních informací, které mohou zajímat nejvíce lidí a mají tak i nejvyšší návštěvnost. Z logiky pak vychází, že profesionální stránky s někdy i nezáživným či nesrozumitelným textem a menším počtem zpětných odkazů mohou vyhledávače poněkud pomíjet proti stránkám amatérským. A navíc co je důležité z odborného hlediska, nemusí být atraktivní z pohledu prostého člověka, pro kterého jsou např. zajímavé stromy, jejich květy, listí a plody, ale méně třeba už dřevo, kůra nebo pupeny, které tak na Internetu mohou i u běžných dřevin zcela chybět. Lze si pak snad jedině přát spolupráci “biologů” a “informatiků”, neboť jejich konkurence vede jen ke dvěma celkem nepoužitelným liniím webů (charakterizovaných jejich obsahem a provedením).

Zkusme ale výše uvedené tvrzení o použitelnosti vyhledávačů ověřit v praxi. Do vyhledávání obrázků na Google (stejně i v dalších následujících případech vyhledávání, dobou vyhledávání je konec roku 2006) zadejme “olše lepkavá” (český název se bude vyhledávat především na nám dobře hodnotitelných českých stránkách). Vyjíždí nám 33 nálezů, kdy po letmém prohlídnutí přehledů v 9ti případech není zobrazen náhled olše lepkavé (jen fotografie parku, jednou dokonce ocún, kůra jiných dřevin ovšem na dané stránce správně popsaných komentářem v textu), další nález nelze ověřit (je z již neexistující stránky s nezřetelným náhledem na asi lesní školku) a další dva obrázky se vztahují ke kultivarům. Velikost obrázků je samozřejmě různá a mezi obrázky nalezneme jak dva kvalitní scany ilustrací všech orgánů (možná bez svolení autora s tímto použitím), tak jenom třeba fotografie šištiček. Mezi nalezenými obrázky se pak osm opakuje dvakrát (jsou jen různě velké a z toho tatáž ilustrace se jednou opakuje na dvou různých serverech). Z popsaného výsledku (byť nejde o rozsáhlejší analýzu) bych si tedy dovolil udělat závěr, že pokud hledáme velmi rychle a dokonce třeba ani nevíme co hledáme, můžeme si stáhnout i nesmysly. Zmíněné nesmysly bychom ale ve větším množství smysluplnějších jiných obrázků měli být schopni odhalit, totéž platí i o podrobnějším zkoumání stránek odkud stahujeme (ověření, zda stahovaná fotka je skutečně okomentována patřičným jménem a nepatří na stránce k něčemu jinému).

A jaké že stránky nám to vyjely? Komerční o tinkturách, wikipediové, firemní dřevařské, stránky neprofesionálního botanika, zámecké, ubytovny, městské, pak teprve stránky dendrologa (Mojžíšek), následují stránky žáka 9. třídy… obrázek z jediné vědecké instituce (pražské lesnické fakulty) nabídku uzavírá a zcela ukončuje pak náhled na obrázek z již neexistující stránky. Nutno poznamenat, že olše lepkavá je dobře poznatelný druh. V případě hledání méně významné “olše zelená” nám nabíhají ukázky jen ozeleněného dřeva obyčejné olše, vtipně vypadá náhled na potápníka. Olše zelená je ovšem někdy řazena do rodu “olšička” (pak vyjíždí skutečně seriózně olšička - konkrétně semena v databázi zmíněné lesnické fakulty, ale nic více) či “křestice” (v náhledu je pak skřivan a ocún, ale obrázek nikde, snad jen stopa po mém článku věnovaném olším na Příroda.cz, což je ale spíše amatérský web). U hůře rozlišitelných druhů jako třeba fialovokvětých v rodu “violka” autoři fotografií ledacos nazvou druhovým jménem nejznámějšího zástupce “violka vonná”, nepochybně přitom na jejich fotografii najdeme jiné druhy (Rivinovu, lesní, psí aj.), protože na co si mnohdy netroufne odborník, s tím v nevědomosti nemá problém amatér. Se směsí nesmyslů tu prostě musíme počítat. Naproti tomu když hledáte v nějakém osvědčeném zdroji, nakonec může být i vaše hledání rychlejší, protože se nemusíte probírat kupou nesmyslů.

V souvislosti s hledáním např. “Magnolia obovata” lze zase narazit na tvrzení, že “Japonci to na svých stránkách mají určitě dobře”. Řekl bych ale, že Japonci jsou stejně jako my jen chybující lidé, takže pokud zmíněný druh není jejich jediný původní druh nefocený z parků, nelze ani výše uvedené tvrzení považovat za relevantní (a tím spíše, pokud jde o neodborné stránky). Určitě bych tedy bez uvedení zdroje obrázkům vyhledaným jen Googlem příliš nedůvěřoval. Navíc určitá podobnost jevu tu může být jako u hledání výrazu se špatným i/y na národních stránkách (na Seznamu najdete vedle “blýskání” i “blýskání”, i když s menším počtem nálezů). Ani příslušníci jistého národa za každých okolností totiž vždy nevědí, jak co psát nebo jak třeba vypadá jeden druh jejich magnolie.

Vedle fotografií může Google nalézt i pérovky z tištěných publikací. Na pérovkách bývají uváděna jména taxonů přímo, jejich pořízení není zrovna jednoduché a byť jde asi obvykle o pérovky defakto nezákonným způsobem zpřístupněné, určitou vyšší míru správnosti určení zde předpokládat lze (když už si někdo dal práci s kresbou, tak si asi dal i tu práci s určením nebo práci zadal některý biolog na korektnost dohlížející).

Google má tedy myslím cenu jen v rukách odborníka, který ví předem jak má něco vypadat a jen to potřebuje do ruky. Vzdělávat se prostým vyhledáváním na Internetu s využitím vyhledávačů ale spíše nejde. Ono stačí vyhledávat i obecné slovo jako “computer” a moc počítačů taky nevyjede. A zkuste vygooglovat vlastní jméno - to se asi podivíte, jak to vlastně vypadáte a v souvislosti s jakými obrázky figuruje vaše jméno. Nakonec je tu i záznam rozhovoru s Ondřejem Zichou z Biolib.cz, proč Google vyhledává tak jak vyhledává -zde-.

Posted in Botanopolitan | 12 Comments »

Určování a uchovávání rostlin

Červen 16th, 2007 by Jiří Jakl

určování kytek

Botanici mají neustálou potřebu rostliny určovat a pojmenovávat. Dobrý botanik se dřív poznal snad podle toho, kolik rostlin byl schopen určit (a popsat, kde která kytka roste a jak vlastně vypadá). Kvalita moderního botanika je dnes posuzována spíše podle jeho publikací v odborných časopisech a účasti na řešení nejrůznějších grantů (metodicky náročných projektů). Botanici, kteří ty “kytky umí”, jsou mezi námi naštěstí stále. Poznáte je podle toho, že jim dělá problémy určit (avšak s výsledkem nějakého podivného jména nakonec určí) druhy běžných rodů jako je pampeliška, ostružiník či kontryhel (třeba ostružiníků je u nás více než 100 “malých” druhů, které /resp. jejich souplodí/ běžný botanik pouze konzumuje). Setkat se s těmito botaniky můžete na různých exkurzích, rádi Vám řeknou “pohádky” i o běžných rostlinách (a nepochybně také poznáte, co znamená “botanické tempo”).

Určovat rostliny se ale můžete naučit i sami podle dostupných klíčů. Pro začátek se příliš nedoporučují vyčerpávající vědecké publikace, ale běžné obrázkové publikace (viz článek na Příroda.cz). Získáte tak nejprve přehled o běžných druzích, pak je možno se pustit do “špeků” a zapeklitostí. Prověřit své skutečné znalosti je možno na botanických exkurzích (viz eBotanika - akce), poznávacích soutěžích (školní soutěže apod.), nebo v botanických zahradách, kde jsou rostliny opatřeny cedulkami. Nevýhodou “samoučství” je, že si nemůžete být jisti správnou determinací (nikdo vám ji osobně nepotvrdí) a determinace zabírá moc času. Spoustu věcí se naučíte, když je slyšíte, proto je vhodné navštěvovat různé botanické exkurze, kde se rostliny opravdu “naučíte” (i díky zmiňované mnemotechnice).

Určenou rostlinu je vhodné si nějak uchovat pro možnost pozdějšího připomenutí, nebo pro přeurčení odborníky. Nejjednodušším způsobem uchování bylo herbářování. Je to pro živé rostliny destrukční metoda, jejíž aplikaci vůbec nelze doporučit na rostliny chráněné zákonem (opodstatněnou výjimkou je jedině případ vědeckého studia v zájmu ochrany vlastních druhů /taxonů/, o opodstatnění byl měl rozhodnout příslušný úřední orgán). Utrženou rostlinu přeneste domů v igelitovém pytlíku. Důležité je zachování květů, plodů či listů, někdy je třeba i opakovaný sběr (za květu + za plodu). Vhodné jsou záznamy, kde jste rostlinu našli (louka tam a tam), jakou měla barvu květů či zda tvořila výběžky či trsy, protože tyto informace jinak zachovat nelze. Rostlinu rozprostřete do novin a poté lisujte v tvrdých deskách zatěžkanými třeba knihami. Pozor na plesnivění, noviny a rostliny je nutno překládat. Herbářová kytka (”seno”) je plochá a vybledlá či zčernalá, ale tvar listů, chlupatost, znaky na květech apod. jsou u ní zachovány. Pakliže Vaše herbářové položky nemají dokumentační charakter (doklad růstu nějakého taxonu na nějaké lokalitě apod.), největším přínosem pro Vás bude, že díky opakovanému kontaktu s herbářovanou rostlinou se tu rostlinu “naučíte” (daný druh později bezpečně poznáte). Samozřejmě například třímetrový kaktus asi těžko zalisujete a v těchto případech Vám poradí následující literatura. Psaní sched a informace o herbářích jsou zde.

* Peciar V. (2004); Jak si uděláme herbář In. Velká kniha rostlin, hornin, minerálů a zkamenělin: 274-286

* Hoffmannová E. (1984); Jak založit herbář; Mladá fronta

* Křísa B., Prášil K. (1994); Sběr, preparace a konzervace rostlinného materiálu; skripta PřF UK v Praze

Mnohem atraktivnější metodou je fotografování rostlin. O výhodách klasické a digitální fotografie již snad není třeba se rozepisovat. Výhodou vlastní fotografie proti herbáři je její rychlost i relativní snadnost pořízení, skladnost a možnost záznamu barev (vzhledem k různým možnostem nastavení fotoaparátů a zobrazovací techniky to bohužel zní i trochu jako sci-fi), nevýhodou cena a fakt, že nemusíme vždy zachytit všechny důležité detaily rostlin (můžete ale také vyfotit konkrétní lokalitu).

Dosud svůj význam neztratila ani kresba. Fotoaparát dnes již bývá v terénu standardem a než vlastní kresba, je snadnější i detaily neznámé rostliny nafotit. Při exkurzích však ale nestačí jen nějaký znak na rostlině odkázat, ale vhodný je i idealizovaný jednoduchý nákres nebo srovnání s dalšími druhy připadajícími v daném znaku v úvahu. Lze si pak vystačit i s vlastním nákresem nebo vykreslené znaky ukázat v nějakém ilustrovaném klíči (u nás klíč Dostálův, dále se v Čechách používá kreslený díl německého Rothmalera nebo na Moravě kreslený klíč rakouský). Bez kresby dodnes těžko popíšete nějaký nový taxon, kresby jsou v různých publikacích “skladnější” (stačí náčrtek, nikoli celá fotka), navíc publikované fotografie vyžadují křídový papír (který je dražší a neekologický). Pořízení ilustrace je časově náročné, ale vyplácí se a mnohé květeny si bez ilustrací nelze ani představit.

Jinak je samozřejmě možno si rostliny i scanovat (scanovat se dají třeba i šišky) nebo popsat slovně (např. Kubátův klíč je založen hlavně na slovním popisu). Naprostý nesmysl je rostliny kopírovat na černobílé kopírce :-))

Dále se zamysleme nad otázkou, proč kytky umět, když je lze určovat s klíčem. Je to otázka myslím nejen rychlosti práce. Minimálně i ten klíč je totiž potřeba umět používat - tj. vyznat se v něm (u kytky vědět čeleď či rod), vědět na co koukat (co je v klíči popisováno jako jazýček, pochva či pluška…), mít orientaci ve váze znaků (proměnlivost barvy květů, chlupatost, tvar listu, počet blizen…), jaké znaky se váží ke kterým taxonomickým skupinám (mošničky ostřic, listové útvary trav, výtrusnicové kupky kapradin apod.), jaké je pojetí popisovaných druhů (”jenom” apomikti x druhy “botanické” /tj. nešlechtěné, byť třeba i pěstované/ x druhy “biologické” /tj. reprodukčně izolované skupiny/ x “dobré” druhy /tj. ustálené, nezaměnitelné s větším počtem dalších podobných se kterými by mohlo docházet např. k hybridizacím nebo komplikované polyploidií/), jak vypadají bežné kytky (které pak jsou styčnými body v orientaci mezi dalšími druhy) a mít představu o variabilitě (tj. kdy připadá v úvahu již nějaký vzácnější taxon a kdy jde např. jen o úchylku v podobě “vyžranější” rostliny, rostliny s květy oranžovými místo klasicky žlutými, rostliny napadené rzí apod.).

Uvědomění a zvládnutí určovací metody z prostého zkoušení kytek u poznávaček asi vždy nevyplyne (mnohdy jde spíše jen o důkaz schopnosti naučení se správných jmen přiřazených k encyklopedické znalosti podoby vybraných rostlin), ale také se na to obecněji ve skriptech kupodivu neodkazuje. Mnozí botanici dnes navíc nepotřebují k práci umět množství kytek, ale spíše pracovat s určitou taxonomickou skupinou, na které aplikují určitou metodologii a jsou schopni formulovat mnohé zajímavé závěry. Exemplárním případem může být molekulární studium nějakého rodu jihoamerických trav (které u nás nerostou a k práci s nimi je potřeba něco vědět o určování, nikoli být schopen určit další stovky trav jiných nebo našich druhů). I když člověk ale dělá molekuláru, měl by asi vědět něco o příbuzných druzích, kde daný druh roste a jak vypadá. Lze díky těmto informacím mnohdy vysvětlit i nesrovnalosti v datových výstupech (záměny taxonů, kontaminace vzorků parazity či průmyslovou chemií, předpokládatelné podmínky transportu…).

No a nakonec, že jsme v tom období nejen molekulárním, ale i informačních technologií, nelze opomenout i další moderní prostředky. Papírovým “kapesním klíčům” sice asi hned “neodzvoní” (no i když díky kapesním počítačům je to spíše otázka), nicméně již se objevuje software k určování rostlin. Zatím existují klíče na bázi textů s hypertextovými odkazy k dalším bodům určování (případně s odkazem na vyobrazení na podobu znaku; něco jako viz multimediální atlas Coniferia nebo “osení” v mé multimediální příloze diplomky), do budoucna bude třeba již jen nutno vyplnit nějaký určovací formulář (např. s úvodním zadáním “tráva” a uvedení parametrů délky jazýčku a dalších znaků) a program automaticky vyhodnotí i s předpokládanou pravděpodobností správnost určení taxonu. Zbývá jen si říci “už aby to bylo” a to určování nedělalo více zbytečné problémy.

Posted in Botanopolitan | 22658 Comments »

Inzerce akcí

Červen 9th, 2007 by Jiří Jakl

Poskytnutí adekvátní informace o pořádané akci je stejně důležité jako samotný okamžik, kdy probíhá vlastní setkání účastníků a vedoucího či pořadatele (nikdo se o akci nemusí pořádně ani dozvědět, naopak přijde příliš zájemců s nepatřičným očekáváním nebo kvůli neúplnosti informací akce nezaujme či na ni někdo netrefí do správného časoprostoru apod.). Dosud je problematika informatiky pomíjena a mnoho lidí ji nepovažuje ani za vědu, ale při bližším seznámením s praktickými aplikacemi přichází změna názoru. Příchod informatiky vyvolává stejné reakce, jako když se začalo kázat “zkušeným lékařům”, že mají před chirurgickými zákroky používat dezinfekci nebo když Komenský přišel s učením, jak by se mělo učit (dodnes však existují učitelé vyzdvihující svoji odbornost či letitou praxi odmítáním seznámení se s učením o učení s odkazem, že didaktika jsou jen “kecy” lidí, kteří beztak sami nic nejsou schopni naučit a také to pak podle toho vypadá). Všichni máme obavy z neznámého, proto zde mnohdy ještě panují jisté předsudky o “profesionálech k ničemu” (tj. informaticích). Dobu ale navíc mění moderní informační technologie spojené s vývojem počítačové techniky, software a síťového propojení, jejichž význam použití roste a kdo je neumí využít (nebo na to nikoho nemá), pomalu ale jistě zaostává (uživatelské návyky se mění), ať je “vědecký a odborný” sebevíce.

Tímto se vydejme od úvah o informatice k jádru věci. Nástěnky a ústní předávání informací neztrácí význam, stejně jako inzerce v tiskovinách či vysílacích médiích (televize, rozhlas). Novým fenoménem se však v informatice stává Internet se stále lepší dostupností, rostoucím počtem uživatelů a donedávna netušenými možnostmi. Cestou jak oživit stránky jsou aktuality, mezi něž patří i kalendáře s informacemi o pořádaných akcích. Provozovat vlastní kalendář je pěkná dřina ať informace někde vyhledáváte pro kalendář vlastní nebo jste organizátorem a musíte rozesílat a vyplňovat informace všude možně provozovatelům kalendářů. Přitom Internet umožňuje automatické šíření informací a jejich třídění. Vhodně nastavený systém může nejen jediným zadáním informace oslovit množství lidí, ale také určit jaký typ lidí a jaké jejich množství odkud má být osloveno a jakou informaci mají získat.

Pokud jde o akce spojené s přírodou, je hojně využíván kalendář Ekolistu. Inzerce je zde zdarma, bohužel informace jsou zpracovávány “ručně” a doba do jejich zobrazení trvá i několik dní. Funkční kalendáře nabízí i např. Enviweb.cz, Příroda.cz, dále mohou být kalendáře jen pro určitý region např. neziskovek Královéhradecka, kalendáře provozované úřady jako např. Královéhradecký kraj - kulturní akce atd. Obvykle lze akce filtrovat, ale zadávání údajů a nakonec i hledání informací o akcích v různých kalendářích a formulářích unavuje jak návštěvníky Internetu, tak pořadatele akcí.

S vizionářským řešením však přichází BioLib.cz (biologický web Ondřeje Zichy). Výzva zní asi takto:

Přicházíme s kalendářem akcí pro odborníky i laickou veřejnost, pořadatele i potenciální účastníky akcí. Rádi bychom umožnili efektivní inzerci akcí pořádaných v ČR se zapojením širokého spektra webů - provozovatelů různých biologických serverů (možnost zobrazení akcí vztahujících se k určenému zaměření či lokalizaci akcí - jedinkrát zadaná data budou moci být dostupná na více zapojených webech). Informace o akcích budou procházet kontrolou a budou je moci zadávat registrovaní uživatelé.
V současné chvíli projekt prochází vývojovou fází na http://www.biolib.cz/cz/events , další info k funkci naleznete na stránce http://www.biolib.cz/cz/help/id221

Prosíme Vás o jakékoli připomínky a zhodnocení, zda struktura kalendáře je z Vašeho pohledu vyhovující, jaké funkce byste v této aplikaci uvítali apod. Naše aktivita je v tomto ryze dobrovolnická, ambice však veliké. Provozujete-li vlastní web a máte zájem o doplňující kalendář se zajištěným přísunem informací, kontaktujte nás!

Jirka Jakl a Ondřej Zicha

Zájemcům o problematiku daného projektu lze dále doporučit “manuál” Projekt CEBA

Dále doporučuji příspěvek Jakl J. (2006); Současné dendrologické akce pro veřejnost; COYOUS 2006 - VII Konference mladých vědeckých pracovníků (2006-11-23) on-line Autorem jsem já, příspěvek se týká akcí dendrologických, leč mnoho zákonitostí platí obecněji. Připomíny prosím na botanika.cz@seznam.cz

Posted in Botanopolitan | 36 Comments »

Výuka botaniky

Červen 3rd, 2007 by Jiří Jakl

botanika je radost

Mnozí studenti botaniku označují za zbytečnou. Třeba již i studenti na středních školách (ryze přírodovědně nezaměřených) se dnes více začínají ptát, proč se mají učit např. o pohybech rostlin, nějakých pletivech či obyčejných kytkách, co jim to přinese do života (zvláště když po písemce či zkoušce dochází k rychlému zapomínání), jak to souvisí s odborným růstem a jejich kvalifikací, možností uplatnění takových znalostí na trhu práce, přínosu takových znalostí ve vlastní praxi… V tržním konkurenčním prostředí, vyžadujícím navíc určité osobní investice do vzdělání (časové, ušlý zisk plynoucí z “nezaměstnání”, zvýšené náklady na dopravu či učební pomůcky), je kladení těchto otázek logické. Navíc výuka je spojena i s nepříjemným zkoušením, mnohdy i s nezáživným výkladem některých učitelů (samotný popis “jak která kytka vypadá a kde roste” líčený než géniem jen pouhým encyklopedikem schopným jen něco si zapamatovat a maximálně popsat než vymyslet), takže sama botanika je nakonec spojena s nepříjemnými zážitky (až psychickým násilím působeným množstvím obyčejného encyklopedického biflování), zanevíráním na botaniku i zbytečnými traumaty z kytek a jejich někdy až doživotním nesnášením.

Nejparadoxnější je, že otázku proč se botaniku má někdo učit ve skutečnosti mnohdy uspokojivě nedokáží zodpovědět ani sami učitelé (někdy kvůli předsudkům vlastního uplatnění). Slyšet lze i odpovědi, prostě jen že oni se to také učili, je to v osnovách (kdo a proč to do osnov zařadil je otázkou), obor to dále vyžaduje či patří to ke “všeobecnému přehledu” garantovanému i školou (jež si student sám vybírá a strukturu studia mnohdy už i sám volí). Již samotné studentovo položení dotazu “Proč…?” mnohdy naráží na bariéry nebo i učitelovo odmítnutí odpovědi (se slovy třeba i že “je to přeci jasné a nemá cenu o tom ani diskutovat”). Druhým extrémem mohou být zase “pomatenci” na botaniku a její krásu nejen upozorňující, ale přímo spíše ji svým otravováním až vnucující (ovšem také bez vysvětlení “proč”, mnohdy může stačit i jako důvod, že na to prostě mají grant a botanika je samotné zajímá). Optimum je asi někde mezi extrémy - prohlubování zájmu o botaniku (s chutí se učí lépe a čím více lidí s alespoň nějakým “mimohospodským” zájmem, tím lépe), cvičení paměti, naučení se základních druhů a zvládnutí metodiky (determinace a pojmenování).

Obecně je známo, že pokud neznáme důvod či smysl nějaké činnosti, jen těžko lze docílit kvalitních výsledků této činnosti - stejně je to s učením. Po absolvování zkoušky z botaniky si bohužel asi jen málokdo řekne “ty kytky jsou přeci tak krásné”. Na druhou stranu, když už někdo jménem kytky nakonec zná (byť se profesionálně nakonec věnuje odpadům či zoologii), je příjemný pocit kolem nich alespoň poučeně chodit, dokázat k nim něco říci, či si něco z literatury ověřit, využít či ukázat někomu dalšímu, přemýšlet o nich a zejména využívat metodiku osvojenou v rámci studia (spíš než se např. naučit tisíce kytek je mnohdy vhodnější prostě ovládat metodu poznávání a naučit se jen kytky nejdůležitější pro běžnou praxi). Je nepochybné, že pro vytváření mnohých závěrů v praxi je třeba vycházet z primárních dat, která bez znalosti rostlin pořídit prostě nelze.

Sám ale myslím, že jen umět pojmenovávat kytky nebo je měřit a dělat závěry o rozšíření a variabilitě ještě neznamená jim rozumět. Hodně tajů má myslím například opylování, opylovači, květní biologie a biologie pylu jako taková, které ovšem mnohdy bývají pro botaniky jen takovou “černou skříňkou” (a to dobře zabalenou do koncepčních balíků institucí, kdy navíc koncepce jednak nejsou nikde konkretizovány, veřejně presentovány a zdůvodňovány, jednak je na ně “při lámání chleba” dodatečně odkazováno a v důsledku i vedoucími rozhodováno “co je to věda a čím se zabývá botanika” s následnou likvidací zájemce o danou “černou skříňku”). I výuka by proto měla být hodně mezioborově provázaná a nehledět při tom jen na “tradiční” umělé hranice oboru (poznání má myslím spíše charakter sítě /a to prostorové, podobně jako je síť neuronová v mozku/ než pouhých úzkých linií, přitom poznání je deklarovaným cílem vědeckých institucí).

Výuka botaniky má také k něčemu směřovat - např. botanika přírodovědná či environmentální k tomu, aby si studenti uvědomili vzácnost (a z čeho pramení) některých kytek proti druhým rostoucím běžně, ale ovšem zase jen na určitých stanovištích (proč… - odpověď mnohdy vyučovaná doplňující fyziologie či ekologie také přímo nenabízí a běžnou laickou otázku pak kupodivu nelze snadno zodpovědět ani bezprostředně po absolvování studia). Když se ale zamyslíme např. proč má úředník znát běžné druhy kytek (s jejichž jmény se nakonec v zaměstnání ani nepotýká), přichází rozpaky. Dle názorů ochránců přírody (kdy ochranou přírody se v souvislosti s botanikou také často operuje) by náplní botaniky měla být ochrana přírody, tj. prakticky se učit a něco vědět např. o invazních rostlinách a jejich likvidaci či naopak záchraných programech na ohrožené rostliny.

Zpravidla je během studia pomíjena popularizace vědy, jako kdyby ani nešlo o vědu nebo šlo o něco triviálního, co dobře dokáže každý specializovaný vědec (”supervědec”), k čemu snadno dospěje i pokročilý laik (resp. obyčejní “žurnalisté”), co musí mít komerční charakter a nebo na co je mnohdy pro nevelký zájem i rezignováno, že se to udělá samo nebo to vlastně ani není potřeba a nejsou za to ani peníze na přežití (přinejmenším nerentabilní časová investice). Důsledky jsou takové, že popularizace dělaná “supervědci” je nesrozumitelná (i když získávají třeba i ceny za popularizaci, k čemuž u “nevědců” zpravidla nedochází), popularizace od laiků bývá se závažnými chybami, popularizace je prosycena reklamou či jinak provázána s nějakým prodejem, mezi lidem se místo vědy mnohdy šíří až přeludy, nesmysly a pověry. Do oboru posléze bez fungující popularizace ani nepřichází lidé se zájmem o obor, spíše jen se zájmem “o zaměstnání”.

Výuka více popularizačně zaměřená by dle mého názoru měla vést i k snazšímu uchopení nástrojů oboru. Kupříkladu mnemotechnika s vědou nemá až tak moc společného, přitom si díky ní studenti obvykle lépe zapamatují vědecká jména a podobu některých důležitých znaků rostlin. Lze při tom mluvit česky a zároveň při výkladu zažít i odbornou terminologii. Namísto toho samotné přiřazení jména k nějaké kytce a konstatování “listy na rubu na žilkách odstále chlupaté, okraj čepele pilovitý” žádné velké dobrodružství nepřináší. Pohyby tyčinek a sledování opylovačů zase ale ano, podobně uvedení nějaké zajímavosti spojené s nějakým člověkem či událostí - spíše to asi dané rostliny přiblíží a s konkrétním úkazem asociuje. Pokud je ale popularizace pomíjena na školách, nelze se divit jejímu pomíjení a nekvalitě ani v běžné praxi a životě a z toho plynoucích důsledků.

Každopádně škol a kvalifikovaných botaniků přibývá, možnosti jejich zaměstnání v procesu “efektivizace státu” ubývá (defakto jde o uplatnění ve státní správě, výzkumu, vzdělávání a neziskovém sektoru, minimálně i v komerci). Je otázkou, zda s počtem “kvalifikovaných” nesouvisí i ztráta jejich průměrné kvality i kvality těch nejlepších. Na jednu stranu mohou učitelé “talentovaným” věnovat méně času, méněschopní jedinci demotivovat ostatní v cestě k vyšším výkonům a může být i větší problém přístupu ke špičkové technice, literatuře apod. (pokud se jí nekoupí více pro více zájemců).
Na druhou stranu zase s kvantitou může pozitivně souviset efektivita - pro více lidí lze pořídit nějaký špičkový přístroj, který by se pro jediného zájemce pořídit nemohl. Je také otázkou, do jaké míry je investice do zaměření, které nakonec často absolvent nebude vykonávat (byť se alespoň díky exaktnímu přístupu experimentálního ověřování různých hypotéz “naučí myslet”, což mnohým vedoucím v zaměstnání paradoxně může i vadit), efektivní investicí státu do vzdělání společnosti (ev. i jaké vzdělání by mělo být doporučováno a prioritně podporováno - tisíce vědců x techniků x ekonomů x psychologů x lékařů…).

Posted in Botanopolitan | 9 Comments »