Daleko spíše je potřeba hledat možnosti využití chráněných území (či i optimalizovat jejich podobu – tvar, biokoridory, přiblížení…), než hledat důvody k jejich zmenšení. Mohou nabídnout turistický potenciál, usnadňují druhovou ochranu, snaží se i chránit/umožňují vznik určitého přirozeného stavu, jsou zdrojem poznání, mohou být i prostorem pro ekozemědělství, sběr plodů ap.

Obecně je velice hezké připojovat se k výzvám „už vás máme dost“, nadávání na konkrétní politiky a stavět se jako odborník, který nemá čas (bavit se s politiky, ostatně prý se vše už může jen zhoršovat :) Dotaženo, pokud se o čestném vědeckém uznání v botanické společnosti hlasuje s dotazem na historickou politickou příslušnost (možná by stálo za prověrky ještě členství v mládežnických organizacích, ne jinak tomu bylo i u současného papeže).

Problém jistých odborníků je v omezenosti vnímání, že jsou jen určitou součástí posuzovaného odborného světa. Odborníci jsou různí a jestliže se nejsou schopní dokonce ani postavit tu za určité řešení záchrany druhu nosorožce (reintrodukčním přesunem 4 kusů či využitím doporučovaných nových metod v dříve úspěšné ZOO), rozpory jsou kolem vzniku přirozených lesních porostů na Šumavě či kolem podoby ochrany přírody na Křivokládsku – stejně musí někdo rozhodovat. Myslím není pravda, že by politici při svém rozhodování nikdy nestáli o odborné výklady a konzultace, chyběla jim představa společensky přínosného cíle naplňovaného právě politickou formou. Jenže jestli se někdo zmůže jen na osvětu mezi určitými čtenáři, upíná pozornost k neziskovkám a při vyzvání rozhodujícím politikem jsou zaseklí předsudky pro jeho politickou příslušnost – je mi líto, ale tohle je špatně. Pak vám opravdu nezbývá než strašit temnou budoucností.

"Jsme připraveni nést odpovědnost za zdravý rozvoj venkova, krajinotvornou funkci moderního zemědělství a uchování zdravých lesních ekosystémů, které mají význam pro zachování života a bilanci vody. Zvýšenou pozornost věnujeme vodnímu hospodářství. Voda se v příštích desetiletích stane i v centru Evropy jedním z nejcennějších surovinových zdrojů a její dostatek i kvalita důkazem míry péče o životní prostředí. Za tím účelem vyhlásíme program obnovy a výstavby nových rybníků.

Zároveň je nutno se vyrovnávat s důsledky klimatických změn. Zajistíme taková protipovodňová opatření, která za podmínky šetrnosti k přírodě povedou k posílení schopnosti krajiny zadržet vodu. Musíme co nejvíce snížit povodňová rizika ohrožení životů a majetku lidí. Tato opatření, pokud se provedou plošně a včas, jsou nejlevnějším a zároveň nejúčinnějším nástrojem ochrany před stále častějšími povodněmi na jedné straně a na druhé straně nástrojem prevence před důsledky očekávaných dlouhých období sucha. Začneme podporou druhové a věkové rozmanitosti lesních porostů, provedeme revitalizaci toků a niv a zahájíme proces, který povede k přizpůsobení zemědělské krajiny a zemědělství stále častěji hrozícímu suchu. Přispějeme i k odstranění příčin globálního oteplování zákonným závazkem snižovat množství skleníkových plynů o 2 % ročně."

Kytky si lidé moc nevybájili. V té souvislosti mne napadají kytky v seriálu „Létající Čestmír“, modrá růže (realita viz zpráva, zpráva, zpráva), trifidi (+- invazní rostliny), či zázračné bylinky babičky v pohádce Sůl nad zlato (všudybýlek, zmizík :) Různé stylizované kytky jsou v různých erbech (čistá lilie), kytičkaté auto s vymyšlenými kytičkami bylo i součástí jedné oranžové ekologické kampaně (jejíž ekologie by neměla být bájná, ale reálná :) Ke kryptobotanice nic moc nenajdeme, pozornosti botaniků bájné rostliny unikají. Nevím proč, na kryptobotaniku lze ale narazit spíše na polských stránkách (např. zde). Tu narazíme třeba na bájnou mandragoru. Ale jo, i o kryptobotanice se tedy dá něco vymyslet. Botanici vymýšlejte, teď… :)

Lze to přirovnat k jablkům na přirozeně rostoucí jabloni – pláňce. Některá jsou červivá, jiná deformovaná a teprve výběrem těch reprezentativních dojdeme k nějakému závěru o jablkách té jabloně. Reprezentativní či nějak zajímavá jablka se narozdíl od zbytku ukazují, dokumentují či přímo archivují (tedy v příměru k herbářovým rostlinám „herbářují“). Předpokládá se vliv člověka na prostředí, ve kterém vybraná jabloň či obecně plané jabloně rostou. Ale tento fakt ve skutečnosti nezbývá pomíjet, protože skutečně přirozeně rostoucí rostliny prostě nejsou k mání a věda se prostě nějak v rámci možností dělat musí. Nakonec se dá argumentovat, že vybraná jabloň – pláňka přeci nebyla pěstovaným šlechtěncem. Když se tedy bude ofrkávat nad pěstovanými rostlinami, tím spíše přesvědčivé bude líčení o studiu přirozené variability a s ní spojeným významem třeba i herbářovaných rostlin – vybraných jablek.

Tím jsme se dostali k jádru věci. V přírodovědných herbářích moc nenacházíme nemocné rostliny, ve větší než přirozené míře se tu vyskytují i rostliny odchylné – klasicky pětilistá vraní oka čtyřlistá, čtyřlístky jetele (rod Trifolium :) a tak dále. Vtip je i ten, že přeci nemocné rostliny jsou otázkou pro fytopatology, jenže ti asi jen těžko herbářují nemocné či nereprezentativní plané rostliny (přesněji neherbářují tak jako botanici a zrovna plané rostliny, pak minimálně nejsou typické botanické herbáře s nemocnými rostlinami a herbářování samo o sobě není typické pro fytopatology). Závěr zamyšlení, co že vlastně věda uchovává za poznání, zkrátka může být až zarážející sám nad sebou. Raději se snad k takovým zamyšlením nedostávat a pracovat osvědčenými metodami k novým poznatkům a výsledkům, či alespoň revizím. Jenže třeba právě obyčejná zamyšlení mohou vést právě k novým směrům a rozměrům poznání.

Tu listujeme časopisem Zahrádkář a co to nevidíme – pěstujeme staré odrůdy ovoce (vyšel „teprve“ pátý díl seriálu), okrasná jezírka bez filtrace (nějak bez chemie), leden, únor, březen… v přírodní zahradě apod. Zahrádkáři se dnes snaží oslovit občany s různými přístupy k zahradám, tedy pochopitelně i ekologickými.

Vidno zahrádkářům u již expremiéra neprošel vlastní zákon, který běžně existuje ve vyspělejších zemích, než kam jsme se tímto zařadili. Přiznat zahrádkářské činnosti veřejně prospěšný charakter může být pro někoho prostě problém. Nakonec spolky také mohou vadit…

Na druhou stranu u zahrádkářského zákona byla možná větší symbolika než jeho praktičnost. Podporou tradičních spolků se každá vláda pochlubit nemůže, přitom jak známo může to být prostředí pro diskuse a šíření osvěty (invaze ap.). A osvěta dokáže být i účinnější než zákony – přesto třeba ekologické spolky místo osvěty a spolupráce mohou volit šroubování zákonů pro zahrádkáře :)

Patrně již neplatí, že ještě nejsou podrobné znalosti ekologie invazních druhů (či raději používejme pojmu nepůvodní invazivní druh), že je lepší nedělat nic a na invazní druhy si zvykat, než jen plánovat utrácení peněz do budoucna (viz Krása našeho domova 2007). Než výčty invazně se chovajících druhů (stačí seznam v Mlíkovský et Stýblo 2006 a každý nechť zváží potřebu opatření proti jednotlivým invazním druhům na konkrétním místě) se najednou mluví o několika problematických druzích v konceptu celého státu.

Zajímavý pokrok, říkal jsem to…

Pro ilustraci: Chci si na Šumavě postavit chemickou továrnu? Proč ne, když mně se ekonomicky vyplatí a rozhodnu se žít v její blízkosti… Jenže takový počin by znamenal ztrátu hodnoty takového území pro větší množství lidí, cennou přírodu nelze vrátit tak rychlým skokem jako její likvidaci nějakou stavbou, v případě chemického zamoření třeba i vůbec těžko kdy. Zachování přírody je spojeno i s náklady z veřejných rozpočtů a omezováním vlastníků pozemků (jasně řečeno, kde si chemičku postavit nemohou ap.). U chráněných území je poněkud cílená jejich konzervace, je ale potřeba podporovat i dynamiku a vznik nové hodnotné přírody.

Zajímavá přístupová myšlenka byla diskutována na jednom krajském úřadě. Než jen konzervace již chráněných území, snažit se aktivně podněcovat biodiverzitu opatřeními v krajině, zejména zvýšit její retenční schopnost pro vodu. Kde je voda, tam je život (myšleno obrazně, nikoli „přehradově“). Je pak otázkou, zda např. nové podporované tůňky a mokřádky v krajině („za mokřádek krejcárek“) nemohou mít pro biodiverzitu větší význam než investice do některých dnešních chráněných územích. Investice do aktivního či „budovatelského“ přístupu mohou být i efektivněji vynaložené, jakkoli s nejistým výsledkem. Má se tedy investovat do místa, kde se chráněný druh vyskytuje, nebo do míst, kde výskyt chráněných druhů „jen“ umožníme? Vždyť tu hovoříme o aktivní motivaci k určitému hospodaření.

Někteří tvrdí, že globální oteplování je nedůležité a předcházení jeho možných projevů je tedy jen ztrátou energie. Jestliže se ale oteplování začne více projevovat, je sakra rozdíl, jestli nás bude postihovat na vysychající poušti nebo v krajině zelené, držící vláhu a mající retenční schopnost i proti přívalovým dešťům. A máme tu hned souvislost chráněných území, globálního oteplování, veřejného zájmu, aktivního přístupu k podpoře přírody a biodiverzity. Trochu padá dogma, aby se každý staral jen o sebe a jak není potřeba plánovat.