Na spojení biologie a problematiky pěstovaných rostlin narazil
příspěvek Jakl (2008). Spojení fytocenologie a okrasných rostlin se může
odvíjet od faktu, že fytocenologie je biologickou disciplínou a okrasné
rostliny jsou v podstatě stejné jako rostliny
„neokrasné“.
Fytocenologie jako věda o vegetaci je spíše disciplínou popisnou
než experimentální, nakonec ale bližší spojitost může mít i s
praxí. I u uměle vysazených rostlin dochází ke vzniku interakcí mezi
rostlinami a vzniku jakéhosi společenství, dále se vyvíjejícího dle
ekologických požadavků druhů. U člověkem vytvářených společenstev
lze vycházet i z fytocenologických poznatků, lze zde i předvídat
chování rostlin. V těchto společenstvech se mohou setkávat rostliny
i z různých kontinentů a podnebných pásem, člověk zde dále může
uplatňovat vliv pěstitelskými zásahy. Lze se zamyslet i vůbec co je
umělé společenstvo – roste v něm co chce a jak
chce člověk, resp. další přežívání a potřeba investic závisí
i na ekologických vlastnostech rostlin. Kdy lze mluvit o vysazených
rostlinách, kdy z jejich interakcí ve vytvořeném společenství vzniká
společenstvo?
Na společenstva okrasných rostlin ve vztahu k rajonizaci podle
výrobních typů naráží příspěvky Scholz J. (1967) a Scholz
(1970). Autor naráží na narušení rázu krajiny umělými výsadbami, na
problematiku monokultur, či na rušivé působení některých výsadeb. Vedle
vodítka v podobě presentovaných rajonizačních tabulek zůstává
význam spontánní volby druhů (podle zhodnocených klimatických a půdních
poměrů). Správná volba výsadeb může mít ekonomický
význam – výhodné je splnění požadavků rostlin na životní
prostředí (což mnohdy prověří i např. extrémní počasí –
limitní faktor zvláště u exotů). V nevhodných monokulturách se
velice snadno a až nekontrolovatelně mohou začít šířit škůdci a
velkoplošně je mohou postihnout živelní kalamity (sucho, mráz, vichřice).
Je zajímavé, že horské smrkové přirozené „monokultury“ mají
vlivem klimatu bohatší podrost než vysazené monokultury
v nížinách.
Scholz též naráží, že přirozené složení není náhodnou směsí
druhů, ale význam tu mají interakce. Rostliny se mohou
různě vzájemně zastiňovat (koruny stromů ap.), interagovat v půdním
prostředí (prorůstání kořenů, vylučování chemických látek kořeny
či z listové hrabanky), důležité jsou i interakce
s živočichy (zvěř, škůdci, opylovači) či mikroorganizmy (půdní
bakterie, patogeny). Práce nabízí podrostové tabulky, které právě
souvisí s rajonizací okrasných společenstev rostlin. Při navrhování
okrasných společenstev je nutno vycházet z empirie i analogie.
Pakliže vyjdeme z fytocenologických poznatků o přirozené
vegetaci, lze přijít s různými předpoklady chování „vegetace
okrasných rostlin“, jde o chování příbuzných druhů, resp.
druhů s podobnou ekologickou funkcí.
Zajímavá je zmínka o tendenci sázení exotů.
„Za socializmu“ dražší exoty umožňovaly snazší plnění
finančních plánů. Podobně zase v současné době mohou být
zákazníky exoty více oceňovány a být předmětem vyšších obratů a
tržeb. Dnes ale mohou být i více oceňovány např. původní krajové
odrůdy ovocných dřevin (neexoty), což může předznamenávat určitý
dobový cyklus vztahu k exotům.
Vedle dominantních rostlin v umělých společenstvech je potřeba
počítat i s rostlinami výplňovými. I u umělých společenstev je
nakonec žádoucí respektovat požadavky na vodu, půdu, čistotu vzduchu,
sluneční poměry. Různými technickými řešeními lze
nevyhovující životní podmínky kompenzovat, čím více jsou ovšem
přirozené nároky splněny bez technických řešení (vhodná volba rostlin),
tím menší náklady jsou s nimi spojeny. Nízké náklady mnohokrát
ovšem nemusí být cílem. Zcela specifické může být zavedení náročných
prošlechtěných rostlin uspokojujících určitou náročnou potřebu nějaké
konkrétní vlastnosti.
Zastavme se i u dalších autorů narážejících na spojení
fytocenologie a výsadby/pěstování rostlin. Hédl (2005) si klade otázku,
zda lze fytocenologii aplikovat skutečně na veškerý vegetační
pokryv. Mají nás zajímat spíše typy (polo)přirozené vegetace
odrážející především přírodní faktory, nebo také polní a lesní
kultury? Jaký je formální rozdíl mezi jehličnatou kulturou a jednoduchým
porostem okřehku (a hydrofytní vegetace obecně) nebo osladiče?
Další autoři se přímo věnují vytváření společenstev. Fytocenologii
lze využít v urbanismu či třeba v biotechnice
účelových lesů. V práci Jurča (1986) je estetice v tvorbě lesa
věnována celá kapitola (str. 217). Na využití v zemědělství
naráží Moravec (2000: 329). Přirozená společenstva indikují stanovištní
poměry, poznatky mohou být využity v lukařství či pastvinářství
(kvalita píce, typizace pozemků, návrhy na meliorace), lze i rajonizovat
rostlinnou výsadbu do zemědělských výrobních typů.
V sadovnictví Hieke (1978) uvádí v úvodu kategorie vhodných
poloh pro použití dřevin ve větších krajinářských úpravách. Dále
Hieke (1994) u rozdělení dřevin podle teplotních podmínek uvádí
odolnost či choulostivost v zimních podmínkách a formou zkratek pak
vegetační stupně vhodné k výsadbě. Pro praxi v Hurych (1996)
nacházíme v přehledech okrasných rostlin jejich rozdělení dle
teplotních podmínek (vegetačních stupňů). Dostálek (1997) nabízí
fytocenologický systém jako podklad ke stanovení skladby dřevin při
krajinném plánování – vhodné vysazované domácí dřeviny
přizpůsobené místním podmínkám mohou přispět ekologické rovnováze a
nepřichází u nich v úvahu problémy v budoucnu (invaze).
Jestliže Klika et. Novák (1941) naráží na homogenní společenstva
v přírodě (str. 15), lze v souvislosti s okrasnými rostlinami
konstatovat, že jejich vytváření nebývá cílem estetických snah
člověka. Narážíme-li tamtéž na významné druhy (str. 22), člověk
určuje význam jednotlivých okrasných druhů ve vytvářených
společenstvech.
Diskutovat lze problém s rajonizací, která má při
zobecněních mnohdy problém s aplikací na konkrétních stanovištích
s určitým půdním profilem a mikroklimatem. Proto je důležité mít
schopnost vlastního úsudku a vnímavost k okolnímu prostředí.
O praktickém významu mapových vyobrazení může vypovídat jejich
využívání v praxi, zda s nimi pracuje alespoň obecné povědomí
architektů. Zkušenost a cit jednotlivých zahradníků by měly vést
k tomu, aby každý mohl snadno vyspět z jen uživatele tabulek a
návodů k určité odborné erudici, tj. schopnosti tyto pomůcky
i sám vytvářet, využít lze vlastní postřeh a tvůrčí iniciativu
při správné volbě druhů (vhodné druhy). Podobně např. upozorňuji na
možnost všímavosti k invazně se chovajícím druhům v přírodě,
které potažmo do běžných zahrádek nepatří a jejich sázení se mohou
vyhnout i prostí laici. Všímavost k přírodě v okolí zahrad
zase může zahradníky navádět ke koncepcím podoby zahrad. Využít lze
i druhy z jiných kontinentů, přizpůsobené budovanému charakteru
a mikroklimatu zahrad.
Jistě je důležitá znalost ekologických požadavků
jednotlivých druhů, které mají nakonec i zásadní význam při
vytváření společenstev. Do jaké míry mohou mít ale ekologické vlastnosti
spojitost s příbuzností druhů? Podobně tak jako lze sledovat
například podobnosti produktů sekundárního metabolismu mezi příbuznými
taxony, podobnosti mohou být i v ekologických vlastnostech těchto
taxonů. V nejširším smyslu roste např. sukulentní čeleď kaktusů
v suchém a teplém podnebí, listnaté dřeviny rodu Magnolia se
vyhýbají pouštím či severským lesům, okřehkovité jsou typické vodní
rostliny ap. U blízce si příbuzných druhů může dojít k jejich
ekologické vikarianci, jakkoli jsou si jinak velice podobné. Můžeme tak
najít třeba hadcové endemity podobné druhům v okolním prostředí,
ale lišící se právě ekologickými vlastnostmi. Při výsadbách
cizokrajných druhů do zahrad lze sázet druhy příbuzné původním druhům,
rostoucím jen na jiném kontinentě a lišících se mnohdy jen v malých
morfologických detailech. Mohou však být i rezistentní vůči nějaké
chorobě ze své domoviny, proti které nejsou odolné druhy domácí. Ale
i kvůli jiným výhodám proti domácím druhům se mohou nakonec
nepůvodní druhy začít chovat invazně. Ze zahrady se může stát
stanoviště s fungující konkurencí mezi druhy (vznikat mohou třeba
i zarůstající „monopoly“ z těch druhů
nejúspěšnějších), různé druhy ale mohou být zvýhodněny i péčí
a aktivitou člověka (selekce na základě přízně člověka).
Literatura:
· Dostálek J. (1997); Fytocenologický systém jako podklad ke stanovení
skladby dřevin při krajinném plánování; Acta Průhonicana 64:
203–210
· Hédl R. (2005); Co popisuje fytocenologie? O některých
nedostatcích středoevropské fytocenologie; Zprávy ČBS 40: 301–314
· Hieke K. (1978); Praktická dendrologie 2; SZN, Praha.
· Hieke K. (1994); Lexikon okrasných dřevin; Helma.
· Hurych V. (1996); Okrasné dřeviny pro zahrady a parky; Květ.
· Jakl J. (2008); Problematika biologie pěstovaných a introdukovaných
rostlin; Mezinárodní konference botanických zahrad (18.6.2008)
· Jurča J. (1986); Biotechnika účelových lesů; SZN Praha
· Klika J., Novák V. (1941); Praktikum rostlinné fytocenologie;
Melantrich, Praha
· Moravec J. (2000); Fytocenologie; Academia, Praha
· Scholz J. (1967); Rajonizace okrasných dřevin a jejich společenstev
v ČSSR; Vědecká práce výzkumného ústabvu okrasného zahradnictví
v Průhonicích: 225–242
· Scholz J. (1970); Rajonizace společenstev okrasných rostlin podle
výrobních typů a podtypů v ČSSR In Kavka, B. Krajinářské
sadovnictví, SZN Praha