eBotanika.net - botanika na netu

Vyhlášení a péče o chráněná území má nepochybný smysl, kdy lze zachovat celistvost velkých hodnotných celků (krajina, příroda…) i mimořádně cenné malé lokality (chráněné druhy, výtvory přírody…). Hodnotná příroda láká řadu turistů, je zdrojem poznání a oddychu, je zde i příležitost pro ekologickou zemědělskou produkci ap. Ochrana rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás je veřejným zájmem, který ovšem může kolidovat se zájmy jednotlivců či firem. Pro ty aktuálně může mít „kousek veřejného zájmu“ menší hodnotu, než zisk plynoucí z ekonomické aktivity jdoucí proti tomuto zájmu.

Pro ilustraci: Chci si na Šumavě postavit chemickou továrnu? Proč ne, když mně se ekonomicky vyplatí a rozhodnu se žít v její blízkosti… Jenže takový počin by znamenal ztrátu hodnoty takového území pro větší množství lidí, cennou přírodu nelze vrátit tak rychlým skokem jako její likvidaci nějakou stavbou, v případě chemického zamoření třeba i vůbec těžko kdy. Zachování přírody je spojeno i s náklady z veřejných rozpočtů a omezováním vlastníků pozemků (jasně řečeno, kde si chemičku postavit nemohou ap.). U chráněných území je poněkud cílená jejich konzervace, je ale potřeba podporovat i dynamiku a vznik nové hodnotné přírody.

Zajímavá přístupová myšlenka byla diskutována na jednom krajském úřadě. Než jen konzervace již chráněných území, snažit se aktivně podněcovat biodiverzitu opatřeními v krajině, zejména zvýšit její retenční schopnost pro vodu. Kde je voda, tam je život (myšleno obrazně, nikoli „přehradově“). Je pak otázkou, zda např. nové podporované tůňky a mokřádky v krajině („za mokřádek krejcárek“) nemohou mít pro biodiverzitu větší význam než investice do některých dnešních chráněných územích. Investice do aktivního či „budovatelského“ přístupu mohou být i efektivněji vynaložené, jakkoli s nejistým výsledkem. Má se tedy investovat do místa, kde se chráněný druh vyskytuje, nebo do míst, kde výskyt chráněných druhů „jen“ umožníme? Vždyť tu hovoříme o aktivní motivaci k určitému hospodaření.

Někteří tvrdí, že globální oteplování je nedůležité a předcházení jeho možných projevů je tedy jen ztrátou energie. Jestliže se ale oteplování začne více projevovat, je sakra rozdíl, jestli nás bude postihovat na vysychající poušti nebo v krajině zelené, držící vláhu a mající retenční schopnost i proti přívalovým dešťům. A máme tu hned souvislost chráněných území, globálního oteplování, veřejného zájmu, aktivního přístupu k podpoře přírody a biodiverzity. Trochu padá dogma, aby se každý staral jen o sebe a jak není potřeba plánovat.

Nebojuj s přírodou, zvláště když nemusíš. A přeci bojuje… Člověk nemusí být odborník, aby nedovedl posoudit „akčnost“ záběrů známých jako „prasení Slovenska“.

Na spojení biologie a problematiky pěstovaných rostlin narazil příspěvek Jakl (2008). Spojení fytocenologie a okrasných rostlin se může odvíjet od faktu, že fytocenologie je biologickou disciplínou a okrasné rostliny jsou v podstatě stejné jako rostliny „neokrasné“.

Fytocenologie jako věda o vegetaci je spíše disciplínou popisnou než experimentální, nakonec ale bližší spojitost může mít i s praxí. I u uměle vysazených rostlin dochází ke vzniku interakcí mezi rostlinami a vzniku jakéhosi společenství, dále se vyvíjejícího dle ekologických požadavků druhů. U člověkem vytvářených společenstev lze vycházet i z fytocenologických poznatků, lze zde i předvídat chování rostlin. V těchto společenstvech se mohou setkávat rostliny i z různých kontinentů a podnebných pásem, člověk zde dále může uplatňovat vliv pěstitelskými zásahy. Lze se zamyslet i vůbec co je umělé společenstvo – roste v něm co chce a jak chce člověk, resp. další přežívání a potřeba investic závisí i na ekologických vlastnostech rostlin. Kdy lze mluvit o vysazených rostlinách, kdy z jejich interakcí ve vytvořeném společenství vzniká společenstvo?

Na společenstva okrasných rostlin ve vztahu k rajonizaci podle výrobních typů naráží příspěvky Scholz J. (1967) a Scholz (1970). Autor naráží na narušení rázu krajiny umělými výsadbami, na problematiku monokultur, či na rušivé působení některých výsadeb. Vedle vodítka v podobě presentovaných rajonizačních tabulek zůstává význam spontánní volby druhů (podle zhodnocených klimatických a půdních poměrů). Správná volba výsadeb může mít ekonomický význam – výhodné je splnění požadavků rostlin na životní prostředí (což mnohdy prověří i např. extrémní počasí – limitní faktor zvláště u exotů). V nevhodných monokulturách se velice snadno a až nekontrolovatelně mohou začít šířit škůdci a velkoplošně je mohou postihnout živelní kalamity (sucho, mráz, vichřice). Je zajímavé, že horské smrkové přirozené „monokultury“ mají vlivem klimatu bohatší podrost než vysazené monokultury v nížinách.

Scholz též naráží, že přirozené složení není náhodnou směsí druhů, ale význam tu mají interakce. Rostliny se mohou různě vzájemně zastiňovat (koruny stromů ap.), interagovat v půdním prostředí (prorůstání kořenů, vylučování chemických látek kořeny či z listové hrabanky), důležité jsou i interakce s živočichy (zvěř, škůdci, opylovači) či mikroorganizmy (půdní bakterie, patogeny). Práce nabízí podrostové tabulky, které právě souvisí s rajonizací okrasných společenstev rostlin. Při navrhování okrasných společenstev je nutno vycházet z empirie i analogie. Pakliže vyjdeme z fytocenologických poznatků o přirozené vegetaci, lze přijít s různými předpoklady chování „vegetace okrasných rostlin“, jde o chování příbuzných druhů, resp. druhů s podobnou ekologickou funkcí.

Zajímavá je zmínka o tendenci sázení exotů. „Za socializmu“ dražší exoty umožňovaly snazší plnění finančních plánů. Podobně zase v současné době mohou být zákazníky exoty více oceňovány a být předmětem vyšších obratů a tržeb. Dnes ale mohou být i více oceňovány např. původní krajové odrůdy ovocných dřevin (neexoty), což může předznamenávat určitý dobový cyklus vztahu k exotům.

Vedle dominantních rostlin v umělých společenstvech je potřeba počítat i s rostlinami výplňovými. I u umělých společenstev je nakonec žádoucí respektovat požadavky na vodu, půdu, čistotu vzduchu, sluneční poměry. Různými technickými řešeními lze nevyhovující životní podmínky kompenzovat, čím více jsou ovšem přirozené nároky splněny bez technických řešení (vhodná volba rostlin), tím menší náklady jsou s nimi spojeny. Nízké náklady mnohokrát ovšem nemusí být cílem. Zcela specifické může být zavedení náročných prošlechtěných rostlin uspokojujících určitou náročnou potřebu nějaké konkrétní vlastnosti.

Zastavme se i u dalších autorů narážejících na spojení fytocenologie a výsadby/pěstování rostlin. Hédl (2005) si klade otázku, zda lze fytocenologii aplikovat skutečně na veškerý vegetační pokryv. Mají nás zajímat spíše typy (polo)přirozené vegetace odrážející především přírodní faktory, nebo také polní a lesní kultury? Jaký je formální rozdíl mezi jehličnatou kulturou a jednoduchým porostem okřehku (a hydrofytní vegetace obecně) nebo osladiče?

Další autoři se přímo věnují vytváření společenstev. Fytocenologii lze využít v urbanismu či třeba v biotechnice účelových lesů. V práci Jurča (1986) je estetice v tvorbě lesa věnována celá kapitola (str. 217). Na využití v zemědělství naráží Moravec (2000: 329). Přirozená společenstva indikují stanovištní poměry, poznatky mohou být využity v lukařství či pastvinářství (kvalita píce, typizace pozemků, návrhy na meliorace), lze i rajonizovat rostlinnou výsadbu do zemědělských výrobních typů.

V sadovnictví Hieke (1978) uvádí v úvodu kategorie vhodných poloh pro použití dřevin ve větších krajinářských úpravách. Dále Hieke (1994) u rozdělení dřevin podle teplotních podmínek uvádí odolnost či choulostivost v zimních podmínkách a formou zkratek pak vegetační stupně vhodné k výsadbě. Pro praxi v Hurych (1996) nacházíme v přehledech okrasných rostlin jejich rozdělení dle teplotních podmínek (vegetačních stupňů). Dostálek (1997) nabízí fytocenologický systém jako podklad ke stanovení skladby dřevin při krajinném plánování – vhodné vysazované domácí dřeviny přizpůsobené místním podmínkám mohou přispět ekologické rovnováze a nepřichází u nich v úvahu problémy v budoucnu (invaze). Jestliže Klika et. Novák (1941) naráží na homogenní společenstva v přírodě (str. 15), lze v souvislosti s okrasnými rostlinami konstatovat, že jejich vytváření nebývá cílem estetických snah člověka. Narážíme-li tamtéž na významné druhy (str. 22), člověk určuje význam jednotlivých okrasných druhů ve vytvářených společenstvech.

Diskutovat lze problém s rajonizací, která má při zobecněních mnohdy problém s aplikací na konkrétních stanovištích s určitým půdním profilem a mikroklimatem. Proto je důležité mít schopnost vlastního úsudku a vnímavost k okolnímu prostředí. O praktickém významu mapových vyobrazení může vypovídat jejich využívání v praxi, zda s nimi pracuje alespoň obecné povědomí architektů. Zkušenost a cit jednotlivých zahradníků by měly vést k tomu, aby každý mohl snadno vyspět z jen uživatele tabulek a návodů k určité odborné erudici, tj. schopnosti tyto pomůcky i sám vytvářet, využít lze vlastní postřeh a tvůrčí iniciativu při správné volbě druhů (vhodné druhy). Podobně např. upozorňuji na možnost všímavosti k invazně se chovajícím druhům v přírodě, které potažmo do běžných zahrádek nepatří a jejich sázení se mohou vyhnout i prostí laici. Všímavost k přírodě v okolí zahrad zase může zahradníky navádět ke koncepcím podoby zahrad. Využít lze i druhy z jiných kontinentů, přizpůsobené budovanému charakteru a mikroklimatu zahrad.

Jistě je důležitá znalost ekologických požadavků jednotlivých druhů, které mají nakonec i zásadní význam při vytváření společenstev. Do jaké míry mohou mít ale ekologické vlastnosti spojitost s příbuzností druhů? Podobně tak jako lze sledovat například podobnosti produktů sekundárního metabolismu mezi příbuznými taxony, podobnosti mohou být i v ekologických vlastnostech těchto taxonů. V nejširším smyslu roste např. sukulentní čeleď kaktusů v suchém a teplém podnebí, listnaté dřeviny rodu Magnolia se vyhýbají pouštím či severským lesům, okřehkovité jsou typické vodní rostliny ap. U blízce si příbuzných druhů může dojít k jejich ekologické vikarianci, jakkoli jsou si jinak velice podobné. Můžeme tak najít třeba hadcové endemity podobné druhům v okolním prostředí, ale lišící se právě ekologickými vlastnostmi. Při výsadbách cizokrajných druhů do zahrad lze sázet druhy příbuzné původním druhům, rostoucím jen na jiném kontinentě a lišících se mnohdy jen v malých morfologických detailech. Mohou však být i rezistentní vůči nějaké chorobě ze své domoviny, proti které nejsou odolné druhy domácí. Ale i kvůli jiným výhodám proti domácím druhům se mohou nakonec nepůvodní druhy začít chovat invazně. Ze zahrady se může stát stanoviště s fungující konkurencí mezi druhy (vznikat mohou třeba i zarůstající „monopoly“ z těch druhů nejúspěšnějších), různé druhy ale mohou být zvýhodněny i péčí a aktivitou člověka (selekce na základě přízně člověka).

Literatura:

· Dostálek J. (1997); Fytocenologický systém jako podklad ke stanovení skladby dřevin při krajinném plánování; Acta Průhonicana 64: 203–210

· Hédl R. (2005); Co popisuje fytocenologie? O některých nedostatcích středoevropské fytocenologie; Zprávy ČBS 40: 301–314

· Hieke K. (1978); Praktická dendrologie 2; SZN, Praha.

· Hieke K. (1994); Lexikon okrasných dřevin; Helma.

· Hurych V. (1996); Okrasné dřeviny pro zahrady a parky; Květ.

· Jakl J. (2008); Problematika biologie pěstovaných a introdukovaných rostlin; Mezinárodní konference botanických zahrad (18.6.2008)

· Jurča J. (1986); Biotechnika účelových lesů; SZN Praha

· Klika J., Novák V. (1941); Praktikum rostlinné fytocenologie; Melantrich, Praha

· Moravec J. (2000); Fytocenologie; Academia, Praha

· Scholz J. (1967); Rajonizace okrasných dřevin a jejich společenstev v ČSSR; Vědecká práce výzkumného ústabvu okrasného zahradnictví v Průhonicích: 225–242

· Scholz J. (1970); Rajonizace společenstev okrasných rostlin podle výrobních typů a podtypů v ČSSR In Kavka, B. Krajinářské sadovnictví, SZN Praha

Možná jste se setkali se zahradnickými katalogy, kde jsou jahody na obrázcích pnoucí se do nebe a procházející člověk kolem nich by měl mít pomalu strach, aby ho nezabila padající obrovská jahoda. Se slovy „to je divočina“ se kdekdo utrhne a nehledíc na cenu kupuje.

Realita na vlastí zahrádce už tak divoká nebývá, přeci jen výběrové rostliny pro reklamní účely většina lidí nevypěstuje a grafickými úpravami jejich fotografií přeci jen reálně třeba červenější jahody k jídlu v míse mít nebudeme.

Jenže člověka většinou nejprve zajímá, co lze vypěstovat, než co lze skutečně vypěstovat u sebe. Beztak všichni ukazují, co lze vypěstovat, než co že se to skutečně vypěstuje na obyčejné zahradě, neřkuli vyroste i bez pěstování (divoké jahody :)

Nemyslím, že zelený populizmus je ekologický. Na efekt může vypadat snaha vyhlašovat nová chráněná území, chtít prostě více peněz na činnost spojenou s ekologií, nadávat na politiky či úředníky, někde prostě bránit stavbě velkých obchodů (supermarketů). Kolikrát je pak zaměnitelný „levný ekoterorista“ s člověkem seriózně sledujícím skutečně ochranu životního prostředí a cenné přírody.

Snem ochranáře bývá zasadit se o vyhlášení chráněného území. Jenže čím více takových území je, tím klesá cennost jednotlivých území a ve všudypřítomném skanzenu ochrany přírody si beztak nakonec nikdo chráněné přírody více neváží – spíše naopak. Jestliže na údržbu chráněných území připadá stále stejný objem finančních prostředků, pak čím větší území je chráněno, tím méně možné péče připadá na jednotku plochy. Jinými slovy podobně v případě zavlažování můžeme řádně zavlažovat určitou plochu, ale při jejím zvětšení mohou mít nakonec méně vláhy i ty nejcennější rostliny – stejné množství vody na větší plochu prostě již stačit nemusí.

Než tedy populizmus, je lepší realizmus. Ochranu nových cenných území vyhlásíte, ochranu méně cenných území zrušíte. Jenže zkuste ochránci přírody vysvětlit, že v zájmu ochrany přírody je zrušit ochranu některých území, získat manévrovací prostor pro vyhlášení ochrany těch území skutečně cenných :) Navíc ochrana území nemusí být zdaleka recept na jeho pozitivní vývoj.

Jednu dobu se říkalo, že cenná chráněná území mají být bez vlivu člověka. Místo potřebného managementu (nahrazujícího původní velké býložravce) ta území mohou zarůst, zmizet z nich chráněné druhy a stejně je vliv člověka patrný alespoň ve složení dešťů. Přímo ochranářská péče může přinést zase snad až efekt nepřirozeně vysoké koncentrace vzácných druhů na konkrétních lokalitách – na vzácné druhy je při údržbě lokalit brán zřetel, jejich populace podporovány. Je i otázkou, kolikrát může nakonec přirozená sukcese přinést i cennější společenstvo než jaké je s důrazem na ochranu přírody budováno člověkem – souvisí to s ekologií obnovy.

Jestliže se daří vyhlašovat a chránit nejcennější území, jak je nakonec možné objevit další území, které za ochranu stojí – může dokonce nejen „taky stát za ochranu“, ale dokonce hodnotou předčit území již chráněná. Jak již bylo výše naznačeno, „vyhlášená ochrana“ mohla také škodit při jejím nesprávném managementu, naopak cennější lokality bez jejich ochrany mohly i nově vzniknout.

Kdo má o chráněných územích rozhodovat, kdo by se ale také rád nevyhnul škodlivému zelenému populizmu. Napadl mě „výměníkový princip“. Můžeme vyjít z požadavku, aby zájemce o vyhlášení chráněného území uvedl srovnání, proti kterému již chráněnému území má být nové území cennější. Kromě uvedení přítomnosti chráněných druhů a dojmu z cennosti rázu by tak bylo možno mít i předpoklad, že kdo o novou ochranu usiluje, něco již ví o hodnotě i jiných území, dokáže srovnávat. Jde o cíl zvýšit kvalitu chráněných území a nedegradovat hodnotu území již chráněných. V praxi to ale znamená i rušit ochranu již vyhlášených území.

Snad pro doplnění bych i řekl, že cílem ochrany přírody by měla být její maximální jednoduchost a srozumitelnost. Tak než různě pohlížet na potřebu ochrany a přicházet s novými kategoriemi (české, evropské…) je žádoucí maximální zjednodušení instruující ty, kteří se jím mají řídit. Plození nových kategorií ochrany by nemělo být „pracovní činností“ lidí chránících přírodu prostřednictvím popisování papírů. V zásadě občan potřebuje vědět, který druh nemá trhat, kde nemá chodit mimo značené cesty, kde nelze přicházet se stavebními záměry, stát má vědět kde se jak má o území starat a případnou péči dotovat.

Tu chcete koupit květinu. Nabízí se logický předpoklad, že koupíte českou květinu (v českém obchodě z českého zahradnictví), která dokáže provonět byt a těžko představuje nějaké zdravotní riziko. Chyba lávky, viz Ekolist.cz.

Květin se sice kupuje velké množství, možná zdravější by byly květiny umělohmotné, navoněné alespoň přírodními silicemi. Nač české květiny, když ty dovezené kamionem alespoň opodstatní potřebu investic do silniční sítě a vyjdou „levněji“.

Za chvíli též pokvetou šeříky. To by mne zajímalo, kde je pražané natrhali, když vítali sovětskou armádu.

Tak třeba za 15 korun lze každé úterý v pražské Benátské navštívit zahrádkářské přednášky (což je na půdě přírodovědy poněkud zvláštní úkaz), podiskutovat k aktuálním tématům. Obecně častější je vyšší věk zahrádkářů (na maloměstě mohou být jako mladíci označováni lidé pod šedesát), presentace staví na komentářích fotografií a posílání ukázkového materiálu, je tu celkem pohodová atmosféra.

Obecně mladé lidi dnes netáhnou zahrádkářské schůze, tím spíše nějaké svazové funkce (nezřídka se může stát, že předsednická funkce kdekteré místní organizace může být nakonec doslova „doživotní“) či trávení času v prapodivných zahrádkářských koloniích. Ve své době plnil zahrádkářský svaz funkci, že se tu dalo přes někoho ledacos obstarat, zjistit, vyměnit, pochlubit se, či alespoň moštovat.

Zahrádkáři dnes snad získali nálepku, že jejich vedení udržuje členy v dokonalém systému „zaměstnávání“ (stříkání a hubení všeho možného, poslouchání sekaček, hrabání a řezání – viz pohádka „Žili byli tři zahradníci : Trávostřih Sprejomilný + Rýčokop Granulák + Stromokaz Pižlošmik …a jestli ještě nezemřeli, tak bojují s přírodou dodnes.“). Doba je dnes poněkud více individualistická, informace se dozvídáme nejen z receptáře „se sousedovic Toníčkem“. Trávit volno zahrádkařením, nebo někam vyrazit na dovolenou a třeba jablka si prostě koupit v supermarketu? A kdo se může pochlubit šlechtěním či alespoň pěstováním odrůdy s českým názvem?

Ze své zkušenosti musím říci, že zahrádkáři dnes docela slyší na ochranu přírody, zaujme je například problematika živých zahrad či invazí. Květiny obecně rozdávají radost a zahrádkářské výstavy dokáží oslovit i širší veřejnost či mladé lidi (jen ty výstavy připravit). Nechcete stříkaná jablka ze supermarketu – bavit se lze pěstováním třeba jabloně místo jehličnanu prostého podrostu a budky pro zpěvné ptáky. Pro malé zahrádkáře se nabízí zahrádkářské soutěžení. Nezajímají vás schůze, ale chcete tipy do zahrady? Jsou tu i přímo veletrhy s odbornými a firemními presentacemi (pár tipů níže). Za atraktivní cenu se též nabízí atraktivní časopis Zahrádkář i s dárky. Zahrada též nabízí pořádné rozcvičení a protažení svalů.

Pár tipů na akce:

Zahradkaři.cz – výstavy a zájezdy
Skalničky.cz – výstavy
Ekozahrady.cz – kurzy a akce
Hortiflora.cz – výstavy, veletrhy, semináře

V Česku se praktikují ponejvíce mezinárodní spolupráce česko-slovenské, méně česko-německé či česko-rakouské a o česko-polských (západoslovanských) nemluvě. Evropa dnes představuje volný prostor bez hranic, informačně spojený přes internet. A tu se na letošním Valném shromáždění ČBS zrodila myšlenka vzniku evropského společenství botanických vědeckých společností. Které eurospolečnosti a eurospolečenství spojená s rostlinami v Evropě dosud máme:

Planta Europa (ochrana rostlin)
Federation of European Societies of Plant Biology (fyziologie)

Jestliže ČBS byla založena roku 1912, blíží se její stoleté narozeniny. Evropská myšlenka ze srdce Evropy může tyto narozeniny využít, dost možná se dočkáme velké konference, kde bude otevřen prostor pro konkrétní spolupráci. Konkrétní společnosti by o sobě měly minimálně vědět, moci komunikovat skrze společný internetový portál, organizovat více společných akcí, společně žádat Evropskou unii o podporu ve formě nadnárodních velkých grantů (což může být výrazný obrat, neb přeci jen je rozdíl když o podporu žádají Češi, či když o podporu žádají Češi s eurograntově zkušenějšími lidmi ze západu, jejichž rodným jazykem je úřední jazyk EU).

Snad se myšlenka nezvrhne v nějaký centralistický moloch – ostatně zapojit se do společenství neznamená nechat se někým řídit (na což máme jako národ poněkud patent).

Každý může mít zahradu jakou chce. Lze mít zájem o poletující motýly, zpívající ptactvo či dupající ježky, exotické domácí mazlíčky a výsadby, stejně tak třeba o vycpaniny a obrázky zvířat, umělohmotný trávník či bezúdržbový beton natřený zelenou barvou.

Zajímavé je postavení exotů a přímo pěstovaných rostlin. „Za socializmu“ umožňovaly snazší plnění finančních plánů, v dnešní době mohou být exoty zákazníky více oceňovány a být předmětem vyšších obratů a tržeb. Namítnout lze, že finančně dražší dnes mohou být i např. původní krajové odrůdy ovocných dřevin, o které je též v současnosti poptávka u zákazníků a mohou (bylo by lépe?) být předmětem vysokých tržeb, předmětem odborného poradenství ap. Je také otázkou, zda nastupující krize a s ní spojené finanční možnosti lidí se zahradami sníží kvalitu zahrad, či spíše díky eliminaci hnojení, postřiků a sekání přírodě blízké zahrady nepřinesou více pohody a třeba i mnohdy pohřešovaných živáčků.

Výzkum ano, chceme být uznávanými vědci. A na co to děláte? Pomůže to chránit přírodu, lidi to zajímá a hlavně to platí. Jenže u této odpovědi si lze klást další otázku, jak pomůže přírodě průzkum chlupů či počítání chromozomů, změření obsahu DNA v nějaké rostlině? Přirovnal bych to, asi jako když na louku dovezete trubu, která pak ve spojení s dalšími a zakopaná poslouží třeba k plánovaným transportům ropy – i když dovezete nejprve jen jednu trubu, nezbývá v její funkci v budoucnu alespoň věřit. Podobně i v botanice „nejde o trubu, ale o potrubí“. Změřit nutno jednu rostlinu, srovnáváním s dalšími lze hovořit o celých populacích, jejich variabilitě, změnách, až potřebách (řešeních).

Jenže kolikrát si člověk řekne, když cílem výzkumu není přímo ochrana přírody, ale jen jakési poznání, jaký to má smysl. Snad by se mělo něco nezaujatě poznat, udělat závěry, z poznání stanovit opatření a cíle (nikoli naopak). U ochrany přírody mohou být dva cíle:

1) biodiverzita (vyžaduje např. „pěstební zásahy“ pro zachování ohrožených druhů a likvidaci druhů invazních)
2) přirozené procesy (ruce pryč od zásahů do přírody, jakkoli do přírody zasahují i změny samotného prostředí vyvolané člověkem – imise, kyselé a dusíkaté deště, změny podnebí a vodního režimu)

U mnohých badatelů zaměřených jen na poznání bez environmentální myšlenky bych řekl, že se ochranou přírody jen zaštiťují a skoro chybí jiný než poznávací vztah (strohá taxonomie, biosystematika). Skoro by to mohlo hraničit s děláním něčeho, u čeho se určité efekty zmiňují, ale necílí se, nakonec těžko hodnotit smysl a možno dělat i nesmysly (jak ostatně i smysluplné činnosti může vnímat veřejnost). Má se, či vůbec dá dělat základní výzkum v kontaktu s přírodou (odchodem z kanceláře) bez cíle ji chránit?

přeposílám…

Dovolujeme si Vás upozornit na právě probíhající proces certifikace lesů systémem FSC (Forest Stewardship Council) na území Krkonošského národního parku a jeho ochranného pásma. Při certifikaci FSC jsou posuzovány ekologické, sociální a ekonomické aspekty lesního hospodaření podle požadavků SmartWoodu / FSC. Nedílnou a nadmíru důležitou součástí procesu certifikace je získání názorů a připomínek k hospodaření v lesích od různých zájmových skupin. Prosíme o Vaše připomínky před auditem, během něj nejpozději do 24.3. 2009. V případe zájmu o osobní kontakt, organizujeme setkání se zájmovými skupinami, které se uskuteční dne 24.3. 2009 o 8:00 v budově Správy Krkonošského národního parku – Dobrovského 3, Vrchlabí. Informace o certifikaci lesního hospodaření i o programu SmartWood a postupu certifikace lesních majetků systémem FSC můžete nalézt na internetových stránkách www.nepcon.net, nebo přímo kontaktujte Juraje Tužinského (Slovensko tel: 00421 907 696 091 či e-mail: jt (at) nepcon­.net). Základní informace o systému FSC můžete nalézt na www.fsc.org a v češtině také na www.czechfsc.cz.

Důvěřuj, prověřuj. Jak dopadla zběžná prověrka bukové informace v předchozím příspěvku?

Dotaz: „Mám zájem podpořit spotřebu bukového dřeva, které je proti smrkovému "ekologičtější“. Otázkou ovšem zůstává, kolik musím připlatit, zda tím získám jako uživatel i nějaké praktické výhody, případně např. pokud budu chtít okenice z bukového dřeva, zda je vůbec možné něco takového chtít – ve venkovním prostředí buk údajně „křenčí“ a dělat z něj třeba okna je snad vyložený hazard."

Alternativní odpověď: „Hezký den, žádné výhody, žádné okna. Lze – nábytek, schody a topit s ním.“

Doplnění: bukové dřevo, dřevěná eurookna (smrk, dub), Dřevo 2009

Tu se zapovídáte se spolužákem ze základní školy – truhlářem. Kolikrát jeden prostý rozhovor dá více než kupa komerčních článků fungujících jako prostá reklama, nemluvě o článcích vědeckých obvykle necílených pro změnu na praktická doporučení. Jistě, informace jsou různě spolehlivé, ale proč nenabídnout summary rozhovoru.

Výhody dřeva: Dřevo vydrží v užívání paradoxně kolikrát déle než „nesmrtelné“ plastové výlisky – vzpomeňme např. plastové zahradní židle, na kterých se člověk kolikrát div nezchromí při jejich praskání. Na kupování levných věcí je myslím kolikrát bohatý jen málokdo – samozřejmě i ty věci „levnější“ (ze dřeva) vyžadují svoji péči. Místo vydělávání na obměnu např. praskajících plastových židlí se kolikrát musí židle dřevěné prostě přetřít jednou za dva roky lazurou. Jako přírodní materiál dřevo na člověka přirozeně působí estetičtěji – dalo by se říci, že je i zdravější (pokud pak nejde zrovna o dřevotřísku, ani se z něho neuvolňují žádné chemické škodliviny).

Druhy dřeva: Jaké dřevo má truhlář nejraději, doporučuje? U nás nejkvalitnější je dub – je drahý, je ale pevný, trvanlivý, vypadá hezky – okna, dveře, věšáky… Z exotických dřev truhláři voní např. cedr, na druhou stranu smůla v dřevu borovice také voní hezky.

Co s bukem: Jestliže ekologové např. v určitých polohách doporučují vyměnit smrkové monokultury za porosty s větší příměsí buku (návrat k přirozeným bučinám), obvykle hledí na ekologickou a sociologickou funkci lesa, méně řeší ekonomiku. Výhodou buku je, že se z něho dá udělat pomalu všechno. Buk má dřevo kvalitní, je s ním ovšem více práce (což z pohledu sociální politiky jistě není přímo negativum), zvláště např. na okna je s ním údajně hodně řezání (nepotvrzeno – buk se hodí na nábytek, schody a do kamen, na okna se nehodí, neb ve venkovním prostředí „křenčí“, více -zde-). Proti dubu má tu výhodu, že nečerná z vody, lépe se pak hodí třeba na kuchyňská prkénka (tu bych podotkl, že v žaludku lze snad preferovat z prkének dřevěné piliny s bakteriemi než umělou hmotu třeba i zcela bez bakterií). Bukové dřevo (odpad) se též hodí na výrobu dřevoplynu. Je také otázka, zda hmotnost vyprodukované a využitelné biohmoty nakonec nevychází výhodněji pro buk ve srovnání i např. se smrkem. Kdybychom přičetli společenskou a ekologickou hodnotu do celkové hodnoty vytvářené tím kterým druhem lesa, dost možná by různé lesy začaly vypadat poněkud méně jehličnatě.

Výrobky „in“: Kolébky, schodiště, kuchyně… Je zajímavé, že vzdělanější lidé poněkud častěji doplňují své domácnosti či chaty restaurovaným starým nábytkem (zvláštním způsobem uklidňuje). Stranou v době ekonomické krize nemusí být ani lokální veřejné zakázky (než čekat na „neviditelnou ruku trhu“) – lavičky, dětské koutky, budky…. Nelze opomenout populární „levnou“ dřevotřísku – není odolná a zvláště se nehodí pro výrobky, se kterými si hrají děti. Vyznavačům dřeva lze doporučit pořádné voňavé sruby ze dřeva.

Nedostatek dřeva: Dřevo v poslední době ustupuje plastům, někdy se líčí jeho nedostatek (což psychologicky jistě poněkud snižuje poptávku po dřevě), více se zalesňuje a více dřeva tudíž logicky musí i dorůstat. Na druhou stranu může růst poptávka po dřevu jako po levném palivu, může být módní vlna poptávky po dřevu jako staletími osvědčeném materiálu (dokonce i ekologickém, pakliže se neprodukuje ryze „plantážnicky“). Dřevo má myslím ekonomický potenciál, mělo by myslím být více doporučováno, větší poptávka by mohla být po dřevu bukovém.

Není to kytka, když nevoní… Jistí v herbářích, laborkách a zájemci o kytky neopylované hmyzem by jistě nesouhlasili, leč jaký význam přikládáš vůni a jaká se Ti líbí? Docela zajímavá mi přijde aromaterapie, nejradši ale rovnou v přírodě čichám k lípě a šeříku.

Zajímavá odpověď: „To máš pravdu, kytky mám ráda, i když jim nerozumím tak jako ty. A který se mi nejvíc líběj, to je těžký. Každá je svým způsobem pěkná. Mluvím teď spíš o kytkách v květináči – je fakt, že je hezké kytku dostat, ale až tak to nevyhledávám – je mi jich vždy líto, zvlášť nesvá jsem když dostanu kytku, kterou nemám možnost okamžitě ořezat a postavit do vody, to mi přijde jako strašný mučení, pak s tou chudinkou sedět třeba hodinu ve vytopený místnosti a mačkat se s ní v MHD. Takže přednost dávám těm v květináči, jednu dobu jsem měla hodně ráda africký fialky, teď spíš orchideje. A co se týče vůní, tak ty jsou pro mě také hodně důležité, ale jakou mám nejradši? Jestli medovou vůni lípy, omamnou jasmínu a šeříku, sladkou violek, kořenitou levandule, prohřátou mateřídoušky, jemnou hyacintu, originální mimózy nebo těžkou kostelní vůni lilií – těžko říct.“

A závěr – snad dobře, když voní, hlavně ať je v květináči. Vydrží a „květinka“ s květinkou nebude nesvá. A dost možná toto zamyšlení povede k novému trendu darování květin v květináčích…