eBotanika.net - botanika na netu

Když může být kryptozoologie, proč ne kryptobotanika? Jenže ona opravdu nějak není :) Už zadáním kryptobiologie do internetového vyhledávače se nějak objeví, jestli jsem nemyslel kryptozoologii – jasně „obor zoologie zkoumající živočichy, o kterých neexistují nezvratné důkazy, ale jejichž existenci naznačují zprávy domorodců, pozorování cestovatelů, historické záznamy, legendy apod.“ V zoologii jde o sněžného muže či lochnesku.

Kytky si lidé moc nevybájili. V té souvislosti mne napadají kytky v seriálu „Létající Čestmír“, modrá růže (realita viz zpráva, zpráva, zpráva), trifidi (+- invazní rostliny), či zázračné bylinky babičky v pohádce Sůl nad zlato (všudybýlek, zmizík :) Různé stylizované kytky jsou v různých erbech (čistá lilie), kytičkaté auto s vymyšlenými kytičkami bylo i součástí jedné oranžové ekologické kampaně (jejíž ekologie by neměla být bájná, ale reálná :) Ke kryptobotanice nic moc nenajdeme, pozornosti botaniků bájné rostliny unikají. Nevím proč, na kryptobotaniku lze ale narazit spíše na polských stránkách (např. zde). Tu narazíme třeba na bájnou mandragoru. Ale jo, i o kryptobotanice se tedy dá něco vymyslet. Botanici vymýšlejte, teď… :)

Tak nevím, ale při instruování herbářování se může uvádět „vyberte reprezentativního jedince“. Z reprezentativních jedinců se sestavují herbářové sbírky, jejichž studiem má být možné proniknout třeba i zpětně do přirozené variability druhu.

Lze to přirovnat k jablkům na přirozeně rostoucí jabloni – pláňce. Některá jsou červivá, jiná deformovaná a teprve výběrem těch reprezentativních dojdeme k nějakému závěru o jablkách té jabloně. Reprezentativní či nějak zajímavá jablka se narozdíl od zbytku ukazují, dokumentují či přímo archivují (tedy v příměru k herbářovým rostlinám „herbářují“). Předpokládá se vliv člověka na prostředí, ve kterém vybraná jabloň či obecně plané jabloně rostou. Ale tento fakt ve skutečnosti nezbývá pomíjet, protože skutečně přirozeně rostoucí rostliny prostě nejsou k mání a věda se prostě nějak v rámci možností dělat musí. Nakonec se dá argumentovat, že vybraná jabloň – pláňka přeci nebyla pěstovaným šlechtěncem. Když se tedy bude ofrkávat nad pěstovanými rostlinami, tím spíše přesvědčivé bude líčení o studiu přirozené variability a s ní spojeným významem třeba i herbářovaných rostlin – vybraných jablek.

Tím jsme se dostali k jádru věci. V přírodovědných herbářích moc nenacházíme nemocné rostliny, ve větší než přirozené míře se tu vyskytují i rostliny odchylné – klasicky pětilistá vraní oka čtyřlistá, čtyřlístky jetele (rod Trifolium :) a tak dále. Vtip je i ten, že přeci nemocné rostliny jsou otázkou pro fytopatology, jenže ti asi jen těžko herbářují nemocné či nereprezentativní plané rostliny (přesněji neherbářují tak jako botanici a zrovna plané rostliny, pak minimálně nejsou typické botanické herbáře s nemocnými rostlinami a herbářování samo o sobě není typické pro fytopatology). Závěr zamyšlení, co že vlastně věda uchovává za poznání, zkrátka může být až zarážející sám nad sebou. Raději se snad k takovým zamyšlením nedostávat a pracovat osvědčenými metodami k novým poznatkům a výsledkům, či alespoň revizím. Jenže třeba právě obyčejná zamyšlení mohou vést právě k novým směrům a rozměrům poznání.

Kontakt s živou přírodou řada lidí prožívá na zahrádkách. Zalévání, rytí či třeba sklizeň výpěstků lze chápat jako fyzickou rozcvičku nutně doprovázenou balzámem na nervy v podobě možnosti poslouchání ptáků, pozorování poletujících motýlů či rozkvétajících rostlin. Vzduch zvlhčený zahradním jezírkem je symbolikou boje proti klimatickým změnám a opatření proti suchu. V době krize mohou lidé více oceňovat to, co si sami vypěstují na své zahrádce, bez zbytečné chemie a potřeby dovozu kamiony odkudsi za zahraničí.

Tu listujeme časopisem Zahrádkář a co to nevidíme – pěstujeme staré odrůdy ovoce (vyšel „teprve“ pátý díl seriálu), okrasná jezírka bez filtrace (nějak bez chemie), leden, únor, březen… v přírodní zahradě apod. Zahrádkáři se dnes snaží oslovit občany s různými přístupy k zahradám, tedy pochopitelně i ekologickými.

Vidno zahrádkářům u již expremiéra neprošel vlastní zákon, který běžně existuje ve vyspělejších zemích, než kam jsme se tímto zařadili. Přiznat zahrádkářské činnosti veřejně prospěšný charakter může být pro někoho prostě problém. Nakonec spolky také mohou vadit…

Na druhou stranu u zahrádkářského zákona byla možná větší symbolika než jeho praktičnost. Podporou tradičních spolků se každá vláda pochlubit nemůže, přitom jak známo může to být prostředí pro diskuse a šíření osvěty (invaze ap.). A osvěta dokáže být i účinnější než zákony – přesto třeba ekologické spolky místo osvěty a spolupráce mohou volit šroubování zákonů pro zahrádkáře :)

Stát vyhlásil válku bolševníku. Zemědělci ho musí ničit. (Aktuálně.cz)

Patrně již neplatí, že ještě nejsou podrobné znalosti ekologie invazních druhů (či raději používejme pojmu nepůvodní invazivní druh), že je lepší nedělat nic a na invazní druhy si zvykat, než jen plánovat utrácení peněz do budoucna (viz Krása našeho domova 2007). Než výčty invazně se chovajících druhů (stačí seznam v Mlíkovský et Stýblo 2006 a každý nechť zváží potřebu opatření proti jednotlivým invazním druhům na konkrétním místě) se najednou mluví o několika problematických druzích v konceptu celého státu.

Zajímavý pokrok, říkal jsem to…

Vyhlášení a péče o chráněná území má nepochybný smysl, kdy lze zachovat celistvost velkých hodnotných celků (krajina, příroda…) i mimořádně cenné malé lokality (chráněné druhy, výtvory přírody…). Hodnotná příroda láká řadu turistů, je zdrojem poznání a oddychu, je zde i příležitost pro ekologickou zemědělskou produkci ap. Ochrana rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás je veřejným zájmem, který ovšem může kolidovat se zájmy jednotlivců či firem. Pro ty aktuálně může mít „kousek veřejného zájmu“ menší hodnotu, než zisk plynoucí z ekonomické aktivity jdoucí proti tomuto zájmu.

Pro ilustraci: Chci si na Šumavě postavit chemickou továrnu? Proč ne, když mně se ekonomicky vyplatí a rozhodnu se žít v její blízkosti… Jenže takový počin by znamenal ztrátu hodnoty takového území pro větší množství lidí, cennou přírodu nelze vrátit tak rychlým skokem jako její likvidaci nějakou stavbou, v případě chemického zamoření třeba i vůbec těžko kdy. Zachování přírody je spojeno i s náklady z veřejných rozpočtů a omezováním vlastníků pozemků (jasně řečeno, kde si chemičku postavit nemohou ap.). U chráněných území je poněkud cílená jejich konzervace, je ale potřeba podporovat i dynamiku a vznik nové hodnotné přírody.

Zajímavá přístupová myšlenka byla diskutována na jednom krajském úřadě. Než jen konzervace již chráněných území, snažit se aktivně podněcovat biodiverzitu opatřeními v krajině, zejména zvýšit její retenční schopnost pro vodu. Kde je voda, tam je život (myšleno obrazně, nikoli „přehradově“). Je pak otázkou, zda např. nové podporované tůňky a mokřádky v krajině („za mokřádek krejcárek“) nemohou mít pro biodiverzitu větší význam než investice do některých dnešních chráněných územích. Investice do aktivního či „budovatelského“ přístupu mohou být i efektivněji vynaložené, jakkoli s nejistým výsledkem. Má se tedy investovat do místa, kde se chráněný druh vyskytuje, nebo do míst, kde výskyt chráněných druhů „jen“ umožníme? Vždyť tu hovoříme o aktivní motivaci k určitému hospodaření.

Někteří tvrdí, že globální oteplování je nedůležité a předcházení jeho možných projevů je tedy jen ztrátou energie. Jestliže se ale oteplování začne více projevovat, je sakra rozdíl, jestli nás bude postihovat na vysychající poušti nebo v krajině zelené, držící vláhu a mající retenční schopnost i proti přívalovým dešťům. A máme tu hned souvislost chráněných území, globálního oteplování, veřejného zájmu, aktivního přístupu k podpoře přírody a biodiverzity. Trochu padá dogma, aby se každý staral jen o sebe a jak není potřeba plánovat.

Nebojuj s přírodou, zvláště když nemusíš. A přeci bojuje… Člověk nemusí být odborník, aby nedovedl posoudit „akčnost“ záběrů známých jako „prasení Slovenska“.

Na spojení biologie a problematiky pěstovaných rostlin narazil příspěvek Jakl (2008). Spojení fytocenologie a okrasných rostlin se může odvíjet od faktu, že fytocenologie je biologickou disciplínou a okrasné rostliny jsou v podstatě stejné jako rostliny „neokrasné“.

Fytocenologie jako věda o vegetaci je spíše disciplínou popisnou než experimentální, nakonec ale bližší spojitost může mít i s praxí. I u uměle vysazených rostlin dochází ke vzniku interakcí mezi rostlinami a vzniku jakéhosi společenství, dále se vyvíjejícího dle ekologických požadavků druhů. U člověkem vytvářených společenstev lze vycházet i z fytocenologických poznatků, lze zde i předvídat chování rostlin. V těchto společenstvech se mohou setkávat rostliny i z různých kontinentů a podnebných pásem, člověk zde dále může uplatňovat vliv pěstitelskými zásahy. Lze se zamyslet i vůbec co je umělé společenstvo – roste v něm co chce a jak chce člověk, resp. další přežívání a potřeba investic závisí i na ekologických vlastnostech rostlin. Kdy lze mluvit o vysazených rostlinách, kdy z jejich interakcí ve vytvořeném společenství vzniká společenstvo?

Na společenstva okrasných rostlin ve vztahu k rajonizaci podle výrobních typů naráží příspěvky Scholz J. (1967) a Scholz (1970). Autor naráží na narušení rázu krajiny umělými výsadbami, na problematiku monokultur, či na rušivé působení některých výsadeb. Vedle vodítka v podobě presentovaných rajonizačních tabulek zůstává význam spontánní volby druhů (podle zhodnocených klimatických a půdních poměrů). Správná volba výsadeb může mít ekonomický význam – výhodné je splnění požadavků rostlin na životní prostředí (což mnohdy prověří i např. extrémní počasí – limitní faktor zvláště u exotů). V nevhodných monokulturách se velice snadno a až nekontrolovatelně mohou začít šířit škůdci a velkoplošně je mohou postihnout živelní kalamity (sucho, mráz, vichřice). Je zajímavé, že horské smrkové přirozené „monokultury“ mají vlivem klimatu bohatší podrost než vysazené monokultury v nížinách.

Scholz též naráží, že přirozené složení není náhodnou směsí druhů, ale význam tu mají interakce. Rostliny se mohou různě vzájemně zastiňovat (koruny stromů ap.), interagovat v půdním prostředí (prorůstání kořenů, vylučování chemických látek kořeny či z listové hrabanky), důležité jsou i interakce s živočichy (zvěř, škůdci, opylovači) či mikroorganizmy (půdní bakterie, patogeny). Práce nabízí podrostové tabulky, které právě souvisí s rajonizací okrasných společenstev rostlin. Při navrhování okrasných společenstev je nutno vycházet z empirie i analogie. Pakliže vyjdeme z fytocenologických poznatků o přirozené vegetaci, lze přijít s různými předpoklady chování „vegetace okrasných rostlin“, jde o chování příbuzných druhů, resp. druhů s podobnou ekologickou funkcí.

Zajímavá je zmínka o tendenci sázení exotů. „Za socializmu“ dražší exoty umožňovaly snazší plnění finančních plánů. Podobně zase v současné době mohou být zákazníky exoty více oceňovány a být předmětem vyšších obratů a tržeb. Dnes ale mohou být i více oceňovány např. původní krajové odrůdy ovocných dřevin (neexoty), což může předznamenávat určitý dobový cyklus vztahu k exotům.

Vedle dominantních rostlin v umělých společenstvech je potřeba počítat i s rostlinami výplňovými. I u umělých společenstev je nakonec žádoucí respektovat požadavky na vodu, půdu, čistotu vzduchu, sluneční poměry. Různými technickými řešeními lze nevyhovující životní podmínky kompenzovat, čím více jsou ovšem přirozené nároky splněny bez technických řešení (vhodná volba rostlin), tím menší náklady jsou s nimi spojeny. Nízké náklady mnohokrát ovšem nemusí být cílem. Zcela specifické může být zavedení náročných prošlechtěných rostlin uspokojujících určitou náročnou potřebu nějaké konkrétní vlastnosti.

Zastavme se i u dalších autorů narážejících na spojení fytocenologie a výsadby/pěstování rostlin. Hédl (2005) si klade otázku, zda lze fytocenologii aplikovat skutečně na veškerý vegetační pokryv. Mají nás zajímat spíše typy (polo)přirozené vegetace odrážející především přírodní faktory, nebo také polní a lesní kultury? Jaký je formální rozdíl mezi jehličnatou kulturou a jednoduchým porostem okřehku (a hydrofytní vegetace obecně) nebo osladiče?

Další autoři se přímo věnují vytváření společenstev. Fytocenologii lze využít v urbanismu či třeba v biotechnice účelových lesů. V práci Jurča (1986) je estetice v tvorbě lesa věnována celá kapitola (str. 217). Na využití v zemědělství naráží Moravec (2000: 329). Přirozená společenstva indikují stanovištní poměry, poznatky mohou být využity v lukařství či pastvinářství (kvalita píce, typizace pozemků, návrhy na meliorace), lze i rajonizovat rostlinnou výsadbu do zemědělských výrobních typů.

V sadovnictví Hieke (1978) uvádí v úvodu kategorie vhodných poloh pro použití dřevin ve větších krajinářských úpravách. Dále Hieke (1994) u rozdělení dřevin podle teplotních podmínek uvádí odolnost či choulostivost v zimních podmínkách a formou zkratek pak vegetační stupně vhodné k výsadbě. Pro praxi v Hurych (1996) nacházíme v přehledech okrasných rostlin jejich rozdělení dle teplotních podmínek (vegetačních stupňů). Dostálek (1997) nabízí fytocenologický systém jako podklad ke stanovení skladby dřevin při krajinném plánování – vhodné vysazované domácí dřeviny přizpůsobené místním podmínkám mohou přispět ekologické rovnováze a nepřichází u nich v úvahu problémy v budoucnu (invaze). Jestliže Klika et. Novák (1941) naráží na homogenní společenstva v přírodě (str. 15), lze v souvislosti s okrasnými rostlinami konstatovat, že jejich vytváření nebývá cílem estetických snah člověka. Narážíme-li tamtéž na významné druhy (str. 22), člověk určuje význam jednotlivých okrasných druhů ve vytvářených společenstvech.

Diskutovat lze problém s rajonizací, která má při zobecněních mnohdy problém s aplikací na konkrétních stanovištích s určitým půdním profilem a mikroklimatem. Proto je důležité mít schopnost vlastního úsudku a vnímavost k okolnímu prostředí. O praktickém významu mapových vyobrazení může vypovídat jejich využívání v praxi, zda s nimi pracuje alespoň obecné povědomí architektů. Zkušenost a cit jednotlivých zahradníků by měly vést k tomu, aby každý mohl snadno vyspět z jen uživatele tabulek a návodů k určité odborné erudici, tj. schopnosti tyto pomůcky i sám vytvářet, využít lze vlastní postřeh a tvůrčí iniciativu při správné volbě druhů (vhodné druhy). Podobně např. upozorňuji na možnost všímavosti k invazně se chovajícím druhům v přírodě, které potažmo do běžných zahrádek nepatří a jejich sázení se mohou vyhnout i prostí laici. Všímavost k přírodě v okolí zahrad zase může zahradníky navádět ke koncepcím podoby zahrad. Využít lze i druhy z jiných kontinentů, přizpůsobené budovanému charakteru a mikroklimatu zahrad.

Jistě je důležitá znalost ekologických požadavků jednotlivých druhů, které mají nakonec i zásadní význam při vytváření společenstev. Do jaké míry mohou mít ale ekologické vlastnosti spojitost s příbuzností druhů? Podobně tak jako lze sledovat například podobnosti produktů sekundárního metabolismu mezi příbuznými taxony, podobnosti mohou být i v ekologických vlastnostech těchto taxonů. V nejširším smyslu roste např. sukulentní čeleď kaktusů v suchém a teplém podnebí, listnaté dřeviny rodu Magnolia se vyhýbají pouštím či severským lesům, okřehkovité jsou typické vodní rostliny ap. U blízce si příbuzných druhů může dojít k jejich ekologické vikarianci, jakkoli jsou si jinak velice podobné. Můžeme tak najít třeba hadcové endemity podobné druhům v okolním prostředí, ale lišící se právě ekologickými vlastnostmi. Při výsadbách cizokrajných druhů do zahrad lze sázet druhy příbuzné původním druhům, rostoucím jen na jiném kontinentě a lišících se mnohdy jen v malých morfologických detailech. Mohou však být i rezistentní vůči nějaké chorobě ze své domoviny, proti které nejsou odolné druhy domácí. Ale i kvůli jiným výhodám proti domácím druhům se mohou nakonec nepůvodní druhy začít chovat invazně. Ze zahrady se může stát stanoviště s fungující konkurencí mezi druhy (vznikat mohou třeba i zarůstající „monopoly“ z těch druhů nejúspěšnějších), různé druhy ale mohou být zvýhodněny i péčí a aktivitou člověka (selekce na základě přízně člověka).

Literatura:

· Dostálek J. (1997); Fytocenologický systém jako podklad ke stanovení skladby dřevin při krajinném plánování; Acta Průhonicana 64: 203–210

· Hédl R. (2005); Co popisuje fytocenologie? O některých nedostatcích středoevropské fytocenologie; Zprávy ČBS 40: 301–314

· Hieke K. (1978); Praktická dendrologie 2; SZN, Praha.

· Hieke K. (1994); Lexikon okrasných dřevin; Helma.

· Hurych V. (1996); Okrasné dřeviny pro zahrady a parky; Květ.

· Jakl J. (2008); Problematika biologie pěstovaných a introdukovaných rostlin; Mezinárodní konference botanických zahrad (18.6.2008)

· Jurča J. (1986); Biotechnika účelových lesů; SZN Praha

· Klika J., Novák V. (1941); Praktikum rostlinné fytocenologie; Melantrich, Praha

· Moravec J. (2000); Fytocenologie; Academia, Praha

· Scholz J. (1967); Rajonizace okrasných dřevin a jejich společenstev v ČSSR; Vědecká práce výzkumného ústabvu okrasného zahradnictví v Průhonicích: 225–242

· Scholz J. (1970); Rajonizace společenstev okrasných rostlin podle výrobních typů a podtypů v ČSSR In Kavka, B. Krajinářské sadovnictví, SZN Praha

Možná jste se setkali se zahradnickými katalogy, kde jsou jahody na obrázcích pnoucí se do nebe a procházející člověk kolem nich by měl mít pomalu strach, aby ho nezabila padající obrovská jahoda. Se slovy „to je divočina“ se kdekdo utrhne a nehledíc na cenu kupuje.

Realita na vlastí zahrádce už tak divoká nebývá, přeci jen výběrové rostliny pro reklamní účely většina lidí nevypěstuje a grafickými úpravami jejich fotografií přeci jen reálně třeba červenější jahody k jídlu v míse mít nebudeme.

Jenže člověka většinou nejprve zajímá, co lze vypěstovat, než co lze skutečně vypěstovat u sebe. Beztak všichni ukazují, co lze vypěstovat, než co že se to skutečně vypěstuje na obyčejné zahradě, neřkuli vyroste i bez pěstování (divoké jahody :)

Nemyslím, že zelený populizmus je ekologický. Na efekt může vypadat snaha vyhlašovat nová chráněná území, chtít prostě více peněz na činnost spojenou s ekologií, nadávat na politiky či úředníky, někde prostě bránit stavbě velkých obchodů (supermarketů). Kolikrát je pak zaměnitelný „levný ekoterorista“ s člověkem seriózně sledujícím skutečně ochranu životního prostředí a cenné přírody.

Snem ochranáře bývá zasadit se o vyhlášení chráněného území. Jenže čím více takových území je, tím klesá cennost jednotlivých území a ve všudypřítomném skanzenu ochrany přírody si beztak nakonec nikdo chráněné přírody více neváží – spíše naopak. Jestliže na údržbu chráněných území připadá stále stejný objem finančních prostředků, pak čím větší území je chráněno, tím méně možné péče připadá na jednotku plochy. Jinými slovy podobně v případě zavlažování můžeme řádně zavlažovat určitou plochu, ale při jejím zvětšení mohou mít nakonec méně vláhy i ty nejcennější rostliny – stejné množství vody na větší plochu prostě již stačit nemusí.

Než tedy populizmus, je lepší realizmus. Ochranu nových cenných území vyhlásíte, ochranu méně cenných území zrušíte. Jenže zkuste ochránci přírody vysvětlit, že v zájmu ochrany přírody je zrušit ochranu některých území, získat manévrovací prostor pro vyhlášení ochrany těch území skutečně cenných :) Navíc ochrana území nemusí být zdaleka recept na jeho pozitivní vývoj.

Jednu dobu se říkalo, že cenná chráněná území mají být bez vlivu člověka. Místo potřebného managementu (nahrazujícího původní velké býložravce) ta území mohou zarůst, zmizet z nich chráněné druhy a stejně je vliv člověka patrný alespoň ve složení dešťů. Přímo ochranářská péče může přinést zase snad až efekt nepřirozeně vysoké koncentrace vzácných druhů na konkrétních lokalitách – na vzácné druhy je při údržbě lokalit brán zřetel, jejich populace podporovány. Je i otázkou, kolikrát může nakonec přirozená sukcese přinést i cennější společenstvo než jaké je s důrazem na ochranu přírody budováno člověkem – souvisí to s ekologií obnovy.

Jestliže se daří vyhlašovat a chránit nejcennější území, jak je nakonec možné objevit další území, které za ochranu stojí – může dokonce nejen „taky stát za ochranu“, ale dokonce hodnotou předčit území již chráněná. Jak již bylo výše naznačeno, „vyhlášená ochrana“ mohla také škodit při jejím nesprávném managementu, naopak cennější lokality bez jejich ochrany mohly i nově vzniknout.

Kdo má o chráněných územích rozhodovat, kdo by se ale také rád nevyhnul škodlivému zelenému populizmu. Napadl mě „výměníkový princip“. Můžeme vyjít z požadavku, aby zájemce o vyhlášení chráněného území uvedl srovnání, proti kterému již chráněnému území má být nové území cennější. Kromě uvedení přítomnosti chráněných druhů a dojmu z cennosti rázu by tak bylo možno mít i předpoklad, že kdo o novou ochranu usiluje, něco již ví o hodnotě i jiných území, dokáže srovnávat. Jde o cíl zvýšit kvalitu chráněných území a nedegradovat hodnotu území již chráněných. V praxi to ale znamená i rušit ochranu již vyhlášených území.

Snad pro doplnění bych i řekl, že cílem ochrany přírody by měla být její maximální jednoduchost a srozumitelnost. Tak než různě pohlížet na potřebu ochrany a přicházet s novými kategoriemi (české, evropské…) je žádoucí maximální zjednodušení instruující ty, kteří se jím mají řídit. Plození nových kategorií ochrany by nemělo být „pracovní činností“ lidí chránících přírodu prostřednictvím popisování papírů. V zásadě občan potřebuje vědět, který druh nemá trhat, kde nemá chodit mimo značené cesty, kde nelze přicházet se stavebními záměry, stát má vědět kde se jak má o území starat a případnou péči dotovat.

Tu chcete koupit květinu. Nabízí se logický předpoklad, že koupíte českou květinu (v českém obchodě z českého zahradnictví), která dokáže provonět byt a těžko představuje nějaké zdravotní riziko. Chyba lávky, viz Ekolist.cz.

Květin se sice kupuje velké množství, možná zdravější by byly květiny umělohmotné, navoněné alespoň přírodními silicemi. Nač české květiny, když ty dovezené kamionem alespoň opodstatní potřebu investic do silniční sítě a vyjdou „levněji“.

Za chvíli též pokvetou šeříky. To by mne zajímalo, kde je pražané natrhali, když vítali sovětskou armádu.

Tak třeba za 15 korun lze každé úterý v pražské Benátské navštívit zahrádkářské přednášky (což je na půdě přírodovědy poněkud zvláštní úkaz), podiskutovat k aktuálním tématům. Obecně častější je vyšší věk zahrádkářů (na maloměstě mohou být jako mladíci označováni lidé pod šedesát), presentace staví na komentářích fotografií a posílání ukázkového materiálu, je tu celkem pohodová atmosféra.

Obecně mladé lidi dnes netáhnou zahrádkářské schůze, tím spíše nějaké svazové funkce (nezřídka se může stát, že předsednická funkce kdekteré místní organizace může být nakonec doslova „doživotní“) či trávení času v prapodivných zahrádkářských koloniích. Ve své době plnil zahrádkářský svaz funkci, že se tu dalo přes někoho ledacos obstarat, zjistit, vyměnit, pochlubit se, či alespoň moštovat.

Zahrádkáři dnes snad získali nálepku, že jejich vedení udržuje členy v dokonalém systému „zaměstnávání“ (stříkání a hubení všeho možného, poslouchání sekaček, hrabání a řezání – viz pohádka „Žili byli tři zahradníci : Trávostřih Sprejomilný + Rýčokop Granulák + Stromokaz Pižlošmik …a jestli ještě nezemřeli, tak bojují s přírodou dodnes.“). Doba je dnes poněkud více individualistická, informace se dozvídáme nejen z receptáře „se sousedovic Toníčkem“. Trávit volno zahrádkařením, nebo někam vyrazit na dovolenou a třeba jablka si prostě koupit v supermarketu? A kdo se může pochlubit šlechtěním či alespoň pěstováním odrůdy s českým názvem?

Ze své zkušenosti musím říci, že zahrádkáři dnes docela slyší na ochranu přírody, zaujme je například problematika živých zahrad či invazí. Květiny obecně rozdávají radost a zahrádkářské výstavy dokáží oslovit i širší veřejnost či mladé lidi (jen ty výstavy připravit). Nechcete stříkaná jablka ze supermarketu – bavit se lze pěstováním třeba jabloně místo jehličnanu prostého podrostu a budky pro zpěvné ptáky. Pro malé zahrádkáře se nabízí zahrádkářské soutěžení. Nezajímají vás schůze, ale chcete tipy do zahrady? Jsou tu i přímo veletrhy s odbornými a firemními presentacemi (pár tipů níže). Za atraktivní cenu se též nabízí atraktivní časopis Zahrádkář i s dárky. Zahrada též nabízí pořádné rozcvičení a protažení svalů.

Pár tipů na akce:

Zahradkaři.cz – výstavy a zájezdy
Skalničky.cz – výstavy
Ekozahrady.cz – kurzy a akce
Hortiflora.cz – výstavy, veletrhy, semináře

V Česku se praktikují ponejvíce mezinárodní spolupráce česko-slovenské, méně česko-německé či česko-rakouské a o česko-polských (západoslovanských) nemluvě. Evropa dnes představuje volný prostor bez hranic, informačně spojený přes internet. A tu se na letošním Valném shromáždění ČBS zrodila myšlenka vzniku evropského společenství botanických vědeckých společností. Které eurospolečnosti a eurospolečenství spojená s rostlinami v Evropě dosud máme:

Planta Europa (ochrana rostlin)
Federation of European Societies of Plant Biology (fyziologie)

Jestliže ČBS byla založena roku 1912, blíží se její stoleté narozeniny. Evropská myšlenka ze srdce Evropy může tyto narozeniny využít, dost možná se dočkáme velké konference, kde bude otevřen prostor pro konkrétní spolupráci. Konkrétní společnosti by o sobě měly minimálně vědět, moci komunikovat skrze společný internetový portál, organizovat více společných akcí, společně žádat Evropskou unii o podporu ve formě nadnárodních velkých grantů (což může být výrazný obrat, neb přeci jen je rozdíl když o podporu žádají Češi, či když o podporu žádají Češi s eurograntově zkušenějšími lidmi ze západu, jejichž rodným jazykem je úřední jazyk EU).

Snad se myšlenka nezvrhne v nějaký centralistický moloch – ostatně zapojit se do společenství neznamená nechat se někým řídit (na což máme jako národ poněkud patent).

Každý může mít zahradu jakou chce. Lze mít zájem o poletující motýly, zpívající ptactvo či dupající ježky, exotické domácí mazlíčky a výsadby, stejně tak třeba o vycpaniny a obrázky zvířat, umělohmotný trávník či bezúdržbový beton natřený zelenou barvou.

Zajímavé je postavení exotů a přímo pěstovaných rostlin. „Za socializmu“ umožňovaly snazší plnění finančních plánů, v dnešní době mohou být exoty zákazníky více oceňovány a být předmětem vyšších obratů a tržeb. Namítnout lze, že finančně dražší dnes mohou být i např. původní krajové odrůdy ovocných dřevin, o které je též v současnosti poptávka u zákazníků a mohou (bylo by lépe?) být předmětem vysokých tržeb, předmětem odborného poradenství ap. Je také otázkou, zda nastupující krize a s ní spojené finanční možnosti lidí se zahradami sníží kvalitu zahrad, či spíše díky eliminaci hnojení, postřiků a sekání přírodě blízké zahrady nepřinesou více pohody a třeba i mnohdy pohřešovaných živáčků.

Výzkum ano, chceme být uznávanými vědci. A na co to děláte? Pomůže to chránit přírodu, lidi to zajímá a hlavně to platí. Jenže u této odpovědi si lze klást další otázku, jak pomůže přírodě průzkum chlupů či počítání chromozomů, změření obsahu DNA v nějaké rostlině? Přirovnal bych to, asi jako když na louku dovezete trubu, která pak ve spojení s dalšími a zakopaná poslouží třeba k plánovaným transportům ropy – i když dovezete nejprve jen jednu trubu, nezbývá v její funkci v budoucnu alespoň věřit. Podobně i v botanice „nejde o trubu, ale o potrubí“. Změřit nutno jednu rostlinu, srovnáváním s dalšími lze hovořit o celých populacích, jejich variabilitě, změnách, až potřebách (řešeních).

Jenže kolikrát si člověk řekne, když cílem výzkumu není přímo ochrana přírody, ale jen jakési poznání, jaký to má smysl. Snad by se mělo něco nezaujatě poznat, udělat závěry, z poznání stanovit opatření a cíle (nikoli naopak). U ochrany přírody mohou být dva cíle:

1) biodiverzita (vyžaduje např. „pěstební zásahy“ pro zachování ohrožených druhů a likvidaci druhů invazních)
2) přirozené procesy (ruce pryč od zásahů do přírody, jakkoli do přírody zasahují i změny samotného prostředí vyvolané člověkem – imise, kyselé a dusíkaté deště, změny podnebí a vodního režimu)

U mnohých badatelů zaměřených jen na poznání bez environmentální myšlenky bych řekl, že se ochranou přírody jen zaštiťují a skoro chybí jiný než poznávací vztah (strohá taxonomie, biosystematika). Skoro by to mohlo hraničit s děláním něčeho, u čeho se určité efekty zmiňují, ale necílí se, nakonec těžko hodnotit smysl a možno dělat i nesmysly (jak ostatně i smysluplné činnosti může vnímat veřejnost). Má se, či vůbec dá dělat základní výzkum v kontaktu s přírodou (odchodem z kanceláře) bez cíle ji chránit?